Třetí a poslední fáze letní přípravy přinesla jako již tradičně možnost vyvézt celý tým do malebných kulis Rokytnice v Orlických horách. Po roční pauze se k ženské a mužské kategorii přidali znovu i dorostenci a čtyřicetihlavá skvadra rozsetá do deseti přibližovadel nejrůznějších tvarů, barev a stádia rozkladu se v sedm hodin ráno v sobotu 10. září dala do pohybu. Poklidný pohyb pokračoval u většiny posádek s menšími navigačními komplikacemi až na známé parkoviště u rokytnické haly. Jeden stroj ze druhé části kolony ale vypověděl poslušnost a emergency hot line se rozezvonila se žádostí o pomoc. Pregnantně vedený diagnostický rozhovor jasně ukázal, že vozidlo jest nepojízdným a bez cizí pomoci se do cíle cesty nedohrabe. Využili jsme tedy Kruťákova bungee jumpingového lana, vybrali nejzkušenějšího pilota odtahovky a nejsilnější vůz v koloně a vyrazili pro ztroskotance. Zbytek účastníků mezitím užíval pozdně letního sluníčka a no-stress včasného příjezdu. Poté, co odtahový speciál dorazil na místo defektu, kde už skupina odborníků zkoumala vnitřnosti vozidla žabožroutské provenience ve snaze identifikovat vybouchlou, uhořelou, ohnutou nebo jinak zjevně deformovanou půlku auta, která způsobila, že „to nejede“, jali jsme se diagnostikovat skutečnou závadu. Ta se v duchu hesla „pod svícnem je největší tma“ skrývala přímo na očích všech zadumaných diagnostiků a měla poměrně triviální příčinu – prasklý respektive zcela chybějící klínový řemen.. Protože žádná z přítomných cudných dívčin neměla zrovna na sobě vhodné šestidrážkové punčocháče, které by dočasně zasuplovaly v prachu cesty ležící zbytky řemenu, odtah byl jasná volba. Vojta tedy usedl za volant svého interceptora a velmi jemně, skoro až s filigránskou přesností vyzkoušel pevnost tažného lana a uvedl Jamešem kormidlovaný tažený vůz do pohybu. Po pár minutách (naštěstí to bylo jen pár kilometrů), se kolona dohrabala až před halu a všichni účastníci zájezdu se tak dostali do cílové destinace. Dlužno dodat, že celá tato peripetie nás stála celých deset minut času nad původní plán a v jedenáct hodin tak všichni byli v pohodě ubytováni a připraveni na začátek florbalového programu. Mezitím jsme s pomocí nejmodernějších technologií identifikovali nejbližší prodejnu žabožroutských klínových řemenů a s trochou štěstí ohledně skladové dostupnosti toho pravého respektive nejvíce podobného tento dopravili do improvizované pit lane, kde ho zkušený mechanik Jaroušek za nesmělého brumlání, že když už to máme jednou rozebrané, mohli bysme přes noc udělat komplet repasi motoru, za pět minut vyměnil. Chvilka ticha, startér a…pohoda jazz.. Komplikace ohledně 200km odtahu domů do Prahy byly rozptýleny.

 

Po stránce florbalové přípravy vše probíhalo podle obvyklého scénáře, tříhodinový blok dopoledne, pauza na oběd, tříhodinový blok odpoledne a freečko. Během šesti hodin čistého času jsme na hřišti stihli přemlít poměrně velkou část taktické, starého i nového systému, naučit se pár nových věcí a uvědomit si, kde nás stále tlačí bota.. Třeba tam, že mužský tým zrovna neoplýval stoprocentní účastí a u Permoníků se nedalo mluvit ani o polovině.. Trošku škoda, pánové…

 

Přesto mělo celých šest hodin na hřišti svůj význam a mohlo se čekat na druhý den, kdy závěr přípravy obstarala řada přáteláků.

 

Večerní program obstaraly benefity a pár slov k nové sezóně, kdy zejména Kočičky měly co říct.. Pánové tradičně zachovali povětšinou mlčení a demonstraci svých ambicí a zodpovědnosti, tak klíčové pro úspěch či neúspěch, si někteří nechali na pozdější večerní hodiny.. Až se po sezóně budeme bavit o tom, jaká byla, tenhle okamžik si budu dobře pamatovat.. a doufám, že všichni přítomní se mnou.

Potom už vesele do postele, někteří na nefalšovaných socialistickým odérem vonících ubikacích, někteří v jednom z místních penzionů.

 

Den I byl za námi.

 

Druhý den ráno se na místní vysokohorské poměry vytasil krásným, téměř letním počasím. V devět hodin ráno se pánové a pomalu za nimi i všichni ostatní, které nebavilo déle spát, přemístili do haly, aby se připravili na svá vystoupení.

První na řadě byli muži, kteří se měli ve dvojici duelů potkat se starými známými Supy (s tvrdým). Vzhledem k večerním extempore lehce prořídlou sestavu doplnil Adam a mohli jsme začít. Skóre načal už po pár desítkách vteřin hry HoKr, ale to nebylo tak důležité. Důležitější bylo, že jsme se pokoušeli na hřišti prodat nové, ale i starší herní prvky a otestovat si některé nové hráčské úkoly. Finální skóre 5:1.

V mezičase dorazily soupeřky pro Kočičky a podle plánu jsme tak před jedenáctou hodinou mohli začít hrát. Orlicko Třebovsko nepřivezlo svou nejsilnější sestavu, přesto jsme se téměř celou první třetinu hry nemohli dostat do zápasu. Ani jsme se nenadáli a na tabuli skóre svítilo nepříjemných 0:4. Od druhé třetiny jsme začali na hřišti předvádět více florbal a více kolektivní sport a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Pomalu jsme se dostali do hry a i skóre se začalo vylepšovat. Nicméně jsme stále bojovali především sami se sebou a s nepodařeným zakončením. Finální výsledek 3:4.

Odveta proti Supům, kteří o přestávce mezi utkáními posílili, proběhla ve trochu jiném gardu než první zápas, pomalejší pohyb soupeřů vyvolával velké množství našich brejkových situací a na postupný útok nebylo tolik prostoru. Finální skóre, tuším 4:0, nevypadá papírově zle, mezery jsme měli především v plynulém přechodu do protiútoku a ve včasném zakončení.

I Permoníci se dočkali svého drivu, který vzhledem k jejich počtu pomohli naplnit Kočičky, a odehráli si svůj hodinový mač.

Posledním bodem programu byla ženská odveta. Tentokráte jsme začali lépe a v úvodu utkání nezaostávali. Oproti prvnímu zápasu opadlo tempo hry a to nám vyhovovalo, mohli jsme být častěji na míči a zkoušet nové věci. V průběhu hry jsme si vypracovali dvoubrankový náskok a nebýt brutálních kiksů ve třetí třetině, pohlídali bychom si výsledek a mohli spokojeně zabalit a odjet. Ve třetí třetině jsme se ale nevyhnuli zmíněným hrubým chybám a remízu 2:2 odvrátila až branka v samotném závěru zápasu. Finální skóre 3:2.

 

Zbývalo už jen zabalit, uklidit halu a vyrazit vstříc matičce Praze. Po obvyklé dálniční zastávce a krátké koloně na Černém mostě se všichni vrátili včas a jednom kuse domů a už jen to se dá považovat za úspěch..

 

Letošní Rokytnice opět přinesla nové zkušenosti a zážitky, ale také ukázala, že některé věci jsou konstantní a dnes a denně na ně doplácíme a zřejmě i nadále doplácet budeme.

 

 

Coach

 

PS: Dík patří všem zúčastněným, pro které byla letošní Rokytnice přínosem. Zvláštní dík patří řidičům, kteří celou bandu nehledě na vlastní únavu dopravili tam i zpět ve zdraví.