Bradlo v T.E.A.M.ovém duchu

Před pár dny skončil jeden z pro mě nejlepších týdnů v roce. Sice je to týden běhání a posilování, ale především je to týden skvělých zážitků strávený s těmi nejlepšími přáteli, které mi osud přihrál. Bylo jím, letos již patnácté soustředění, tentokrát opět v rekreačně-sportovním areálu Tesla Horní Bradlo. Není to Osika, bohužel, a tak si mohli někteří z nás vyzkoušet, jaké to je spát nejen v chatce na posteli namísto stanu, ale mít si i kde umýt ruce, vyčistit zuby a podobně, bez toho aniž by vybraná osoba musela vystoupat a poté ještě ke všemu sejít, v některých dnech snad nekonečné, schody. Dalšího, mnohem více očekávaného zlepšení v podobě místní kuchyně, se nám bohužel nedostalo. Kuchař zřejmě odebírá, ostatním díkybohu neznámý, časopis receptů 100+1 variant jídel z párků. A jeho oblíbenou pohádkou je Sůl nad zlato (to zlato chybělo). Dostalo se nám také velmi kvalitního osvěžení v podobě místní kohoutkové vody. Kouč tak musel, namísto osikového dovážení medovek, zásobovat naši skvadru pitnou vodou. Ostatní aspekty soustředění už však byly podle očekávání. Wellness příjemné, tráva zelená, Chrudimka studená, i klouzačka klouzala. Podle očekávání jsme také, po několika dnech intenzivního posilování, sprintů na mnoho variant (v podobném množství jako kuchařovy varianty párků) a občasného běhání koleček v okolních lesích, začali velmi pociťovat svaly na místech, o kterých někteří z nás dříve ani nevěděli, že je máme. Počasí nám vyšlo nadmíru dobře a tak jsme se do lesa uchylovali stále častěji, jednak za účelem provádění spartánských cviků a poklusů, ale také za účelem odpolední relaxace. Fotbalové hřiště nám letos bylo dopřáno pouze pomálu z důvodu velkého množství malých dětí kopajících do míče. Složení tréninkového plánu bylo opravdu kvalitní, spousta běhů jak na delší tak i kratší vzdálenosti a také posilování snad úplně všeho. Bylo v podstatě jedno, zda se někdo z nás fyzicky připravoval nebo ne, nohy (zejména) nás bolely všechny bez rozdílu, ale to k soustředění patří. Přesto přeze všechno jsme si mimo tréninkové chvíle vyšetřili ještě něco málo sil a odehráli jsme turnaje ve stolním tenise - velký dík pořadateli z Ameriky, několik volejbalových zápasů a i nějaké ty pencle se odkopaly. Zde nesmím zapomenout zmínit vítěznou dvojici naší láskyplné čtyřhry ve stolním tenise, kterou byla Maruška s Danečkem. Další z výhod hornobradelského kempu byl bazén/koupaliště, které  bylo využíváno snad po každém tréninku, díky bohu za ně. Jediným nedostatkem soustředění, krom kvalitní stravy, byla absence kytary. Tu v aspektu poskytované zábavy vystřídala selfie tyč, bohužel na ni ale nebylo možné zahrát žádné písničky. Díky tomuto nedostatku se tak konal jen jeden táborák a to ten závěrečný. Možná to bylo ale i z jiného důvodu - fotbalisty od dřeva vypleněného lesa. Nakonec se ale i to našlo a oheň se tak mohl zapálit, Jirka to letos zvládl snad v nejrychlejším možném čase - za pomoci mladých fotbalistů. Pro všechny z nás, ať už byli na soustředění popatnácté, podesáté nebo poprvé, měl Kouč připraveno pěkné překvapení v podobě výroční medaile. Zazněla do nejmenších detailů propracovaná Óda na Kouče a proběhlo závěrečné focení.

Vzpomínky na toto jinak opět skvělé soustředění nám bude asi trochu kalit vyjádření našeho Kouče/mámy i táty dohromady, že už se o sebe musíme starat sami. Asi už nám není ani těch 18 a půl..  Ať si každý myslí co chce, pro mě osobě (a myslím si, že nejsem sama) tím opravdu končí jedno skvělé a nezapomenutelné období. Teď už bude jen na nás všech, jaké si uděláme ty chvíle následující. Jak si jistě všichni všimli, na úvodní stránce našeho klubového webu svítí heslo Together Everyone Achieve More. Po informacích získaných v poslední soustřeďkový večer bude tohle motto asi mnohem potřebnější než kdy dříve..

Velké díky patří jednak Koučovi, ale také všem zúčastněným, bez kterých by náš klub nebyl tím, čím je, jednou velkou rodinou.

 

Lucka

 

 

Popatnácté a naposledy?

Patnácté vydání letního soustředění hostilo již počtvrté v řadě sportovní centrum Tesla v Horním Bradle. Kolem druhé hodiny odpolední se z různých směrů začala sjíždět Wildcatí karavana a když lehce před půl třetí dorazila i Jirkova pískově žlutá Škoda 105L, byli jsme kompletní. Do předání klíčů od chatek zbývalo trochu času, tak jsme si mohli prohlédnout místní novinky. Investicemi se od minulého roku opět nešetřilo a tak jsme mohli vidět zrenovované sruby, nové dlážděné chodníky a především řadu modernizovaných chatek, kterým krom nového looku přibylo integrované sociální zařízení. V opojení novinkami nezbývalo doufat, že se inovace propsaly také do místní kuchyně. Ať už co do kvality používaných surovin, technologických postupů, skladby jídelníčku nebo do operace chuťových pohárků pana kuchaře, který od loňského roku trpí akutní přesolititidou.

Do prvního jídla ale zbývala ještě hromada času a tak jsme se po ubytovacím procesu mohli pustit do zdolávání tréninkových dávek. Posilovací bloky střídaly ty běhací, ať už zaměřené na výdrž nebo explozivitu. A protože počasí nám více než přálo, bloky se střídaly s železnou pravidelností a v úterý odpoledne jsme si tak mohli dovolit ten luxus a celé ho věnovat regeneraci či jiným bohulibým aktivitám. Volný čas, ale také čas jídelní a relaxační (čti wellnessový) nám letos znepříjemňoval nový druh obtížného hmyzu – fotbalistický potěr. U tohoto druhu došlo zřejmě důsledkem velmi teplého léta s minimem srážek k extrémnímu přemnožení a tak jsme byli několikrát denně svědky rojení tohoto druhu na všech místech, kam jsme se pohnuli. Samotné rojení by nebylo až tak nepříjemné, kdyby nebylo doprovázené permanentní akustickou kulisou, která udržovala u některých našich méně sluníčkových členek a členů adrenalin permanentně na nebezpečně vysokých hodnotách. Častěji než jindy jsme se tak uchylovali do pohostinnosti místního, vždy dokonale vychillovaného, lesa.

Dny ubíhaly v taktu metronomů a sluníčko den za dnem víc a víc zatápělo pod kotlem. V pátek, poslední celý den před odjezdem, tak došlo k neslýchané věci, a to k vynechání vysoce populárního posledního tréninkového bloku. Mohli jsme si ten luxus dovolit, protože veškeré naplánované tréninkové dávky byly splněny a dokonce o jeden blok přeplněny téhož dne dopoledne. Náhradním programem byla stanovena zdravotní procházka, která v ostrých konturách ukázala krásy standardního běhacího okruhu, který někteří z Wildcatů znali dosud pouze z rozmazaných a roztřesených soubojů s naprosto přesnými čínskými stopkami.

Přiblížil se poslední večer a protože letos jsme neměli ten luxus Dixova hudebního doprovodu, byl to zároveň první večer, který jsme strávili posezením u ohně. Ani tentokrát jsme se neobešli bez akustického doprovodu fotbalistického potěru a jejich krotitelů, ale ten naštěstí brzy rozmělnila připravená bojovka. Měli jsme tedy relativní dostatek klidu na poděkovaní a zhodnocení průběhu soustředění. A protože patnáctka je hodně kulaté číslo, byla pro každou účastnici a každého účastníka připravena pamětní medaile, která snad bude v budoucnu toto jubileum připomínat. Nejen každému z účastníků tohoto, v řadě patnáctého soustředění, ale také Jiřímu, jedinému ze stávajících členů, který se zúčastnil každého z nich a Kláře, která se zúčastnila každého od doby, kdy začaly mít Kočičky na soustřeďku povolenu účast.

Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří se letošního Bradla zúčastnili a neváhali tak vyměnit týden své drahocenné dovolené za namáhavou dřinu na karimatkách a lesním okruhu. Snad to ve společnosti přátel a kamarádů stálo za to.

Ne pokaždé je ale možné skončit v pozitivním duchu a se smělými plány do budoucna. Závěrem jsem tedy sdělil svůj úmysl v organizování letního soustředění dále nepokračovat a jeho osud vložit do rukou rady starších.

Takže sbohem Bradlo, nebo snad nashledanou?

Coach

  

 

Pár postřehů z chatky nováčků č. 19

První srpnový týden znamenal pro některé novou zkušenost – soustředění v Horním Bradle. Jako nováčka mě původně mrzelo, že mezi povinnou výbavou nebyly zmíněny florbalky. Brzy mi bylo jasné proč, po 20 klicích během prvního odpoledne bych ji stejně neudržel v ruce. Cesta na místo proběhla bez vážnějších komplikací (jsem rád, že cestu a pobyt zvládla i nejstarší členka týmu – Škoda 105 L Žlutý).

Zázemí sportovního areálu se zdálo skromné, ale plně dostačující pro trénink i rekreaci. Postele tradičně krátké, voda příjemně studená, pažit vzorně posekaný, antuka oranžová, chatky odpoledne pekelně vyhřáté, hvězdy tradičně zářivé, okolí kouzelné a rána smutná. Vzpomínkou na divoká 90. léta se stala zdejší strava a plastové kelímky à la Made in USSR.

Posilovací bloky střídaly běhy všech žánrů. Osobně jsem po druhém bloku necítil nohy, což byla, jak jsem později zjistil, ta lepší varianta. Po zbytek pobytu jsem je totiž cítil pořád. Zátěž však byla dávkována rozumně, i když na úterní odpoledne volna se jistě většina těšila jako na smilování boží. Chatka číslo 19 volno využila ke kulturně-poznávacímu výletu na Veselý Kopec a do Betléma.

Neměl bych opomenout zmínit, že vítězi pingpongového turnaje se po urputných bojích stali Kristýna a Knedlík (Pavle se omlouvám za pokaženou čtyřhru).

Obdivuji všechna děvčata, jak fyzickou zátěž zvládla.

Závěrem si dovolím možná fádní, ale všeříkající shrnutí: mně se to líbilo.

Trenére, děkujeme.

 

JirkaN