A vs Kubánský Klan

První zápas po vánocích a soupeřem nám je opět Kubánský Klan. Opět proto, že naše vzájemná utkání dělilo cca šest týdnů. Klan, Kubánský... To je název pro skupinu týpků, sedících v zatemnělých místnostech, na uších majících sluchátka a zběsile klikajících na myš, která vydává počítači pokyn ke střelbě v jisté počítačové hře. Budou hrát dnes singl nebo po LANce? Prostě svět sci-fi. Snad se utkání neponese v podobném duchu.

Ačkoli pevně věřím tomu, že naprostá většina z nás vstupuje do zápasu s tím, že vyhrajeme a zlomíme střelecké prokletí, vnitřním obavám, že se to opět nepodaří, se asi neubráníme. Ovšem ono to bylo tentokrát jinak. Pokud mě paměť neklame, lehce po půlce první třeťky vedeme 4:1. Střelecky nám to vychází, obrana blokuje kvalitní střelbu soupeře a vcelku to jde.

Ovšem tento stav netrvá dlouho a do našeho přestávkového růžku míříme s mírným zděšením. Soupeři se podařilo snížit na 4:3. Když jsem u tohoto bodu utkání, dovolím si mírný spoiler do přestávky po druhé třetině a řeknu to tzv. na plnou hubu. Prostě nám vyhořela obrana. Pánové sorry, ale tohle se nám prostě nesmí stávat. Opět tradiční nedůraz na brankovišti, tragické blokování střel soupeře, nepobrání útočníka v klíčové pozici před naším brankovištěm, naivní rozehrávka, apod. Přitom to prvních 6 minut zápasu šlo dobře. Ano, občas nás prostě někdo pokoupe, prohodí si to přes dva naše hráče a maže na bránu, ale tolikrát v jedné třetině? Někdy i v jednom střídání, bylo to moc. Myslím, že kdybychom měli možnost prohlídnout si zápas na videu, asi bychom se divili.

Když ti to nejde vzadu, musí ti to jít vpředu. Lépe se to asi říct nedá. Toť shrnutí třetí třetiny zápasu. Soupeř dotáhne vždy na rozdíl jediné branky, rozuměj asi tak 35 sekund poté co my odskočíme o dvě. Hooodně gólů, to letos není náš zvyk, ovšem dokážeme jich dát osm a to nakonec k tenké výhře 8:7 stačí.

Máme tři body, uff, že by začátek delší vítězné šňůry? Čtěte dále!

Summary:

Tímto bych chtěl apelovat na všechny, kteří se kdysi a tentorkát vyprdli na report a sami neví, že středečního dřeváka prohráli. Psal jsem ho pouhých 13 minut. To se dá fakt udělat kdykoli.

Dejv #96

 

A vs Ovocné Báze

Po jednom zápase oddechu přichází čas našeho druhého utkání – vs FKÚ Ovocné Báze. Jedeme šatnu, protažení, vtipné rozchytání, jedna, dva, zpátky do šatny, sestava, pokyny a jde se na věc. V kruhu u branky si říkáme Jdeme na to, s pokorou, užijem si to, jako v prvním, hlavně dávat goly, hrát svojí hru apod… prásk, buly a střih, čas 7:37 a na tabuli pro skore svítí 0:4. Vtip? Vůbec. Během pár minut dostáváme čtyři fíky, sice jeden horší než druhý, nicméně po absolutně nezvládnuté defenzivě. Koukáme po sobě jako „Co jééé ty woe, jak jako…“ nikdo z nás moc nechápe co na tom hřišti děláme. Prakticky jsme prvních sedm a půl minuty na hřišti jenom jako kuželky. Já osobně přemýšlím, že to o třet´ce prostě balim, jdu na párek, tohle ne hoši, jsem jak přejetej jamajským bobem.. Bereme time, nějaká promluva, ted víme co máme dělat. Jako v bludu končí první část, jdeme do rohu, jede fén, plán na druhou, spousta času, otočíme, musíme hrát líp.

Fajn, trochu se zvedáme, bušíme do bází jako o život, nějaký náznak šancí tam je, pořád se ale hraje nahoru dolu. Nutno podoktnout, že se nám na ofenzivní počínání soupeře reaguje obtížně, někdy se štěstím, jindy chaoticky, jindy v poslední chvíli, ale stále odvracíme jejich snažení potupit nás pátým golem. Přesto nás parta hic na třech metrech koupe a napodruhé zakončuje z krosu zhruba v polovině utkání. Nula pět. I přes inkasovanou branku se náš výkon trošku zvedá, soupeř přestává hrát, zvoníme na konstrukci branky, nicméně stále ne a ne vstřelit gol naděje. Končí prostřední část. Porada, kreslení, hrajeme vabank – jedna lajna v plným, druhá jde do šesti. Co? Jakože budu běhat jak dement sem a tam celou třet´ku? Romane, ty woe… Ok, rozumím, jdeme na to, řeknem si.

V našich ligových vodách naprosto unikátní reakce na vývoj může začít, tohle nikdo nečekal, hala tají dech a čeká kolik dostanem… Buly, vyhranej balon, první sprint.. pak druhej, třetí, šestej, jedenáctej. Naše šance a střelba od beků střídá hašení přechodu do útoku soupeře, jednou je pozdě, dostáváme šestej. Další bušení do vrat na druhé straně hřiště, sprint číslo šestnáct, osmnáct, trochu se mi motá hlava, ale co, to je na soustřed´ku denní chleba. Další bázovaná koupačka, do prázdný. 0:7. Tohle už smrdí vostudou. Ke konci zápasu se nám daří vstřelit dva, možná tři? (sorry fakt nevim, patrně jsme v té době totiž sbíral svoje plíce za mant´ákem u totálně vysmátejch týpků z TBC, kteří na desítku už vsázeli svoje hole i boty…) góly, jako kosmetickou úpravu stavu. Zní siréna, konec zápasu, díky soupeřům (za profesorskou lekci), divákům, rozhodčím.

 

Summary na konec: Těžko hledat slova. Dostali jsme prostě čouda, válec. Z pohledu skore dostat čtyřku za sedmi minut je blbý, hodně blbý, ale pořád je fůra času. Ale nám se nedařilo dát „kontaktní“ gol do konce třetiny. Ani do konce tý druhý. A tam se lámal chleba, prostě opět naše bolest, kterou jsme dokázali utišit v zápase proti Klanu, tady nám zase vyhořelo proměnění šancí. Těch vyložených bylo méně než obvykle, ale byly, stejně tak jako ty nevyložené, stejně tak jako poměrně dobrá střelba od obránců. Ale nic se neujalo. Pak těžko můžeme vyhrát, natož když dostanem bůra v první půlce zápasu. Jak říkal lodivod, vezměme si z toho to dobré – bojovnost, to že jsme se nesložili, to že když se nám povede nějaka serie kde uděláme body tak to nebude tak strašný v tabulce a to že když proti nám bude lepší a florbalovější soupeř, tak nám to více sedí.

JP heštek 31