Fotogalerie i videosestřih jsou na světě!

Milé Kočky, milí Kocouři, milí Permoníci a všichni ostatní

Tak je to tu zase! Rok se s rokem sešel a my jsme se opět všichni ve zdraví (alespoň relativně) vrátili z 1. fáze Letního soustředění Wildcats Osika 2008.

Wow, no co říci. Každý jsme si jistě užili své. Všichni, kdo na letošní Osice byli, a že nás nebylo málo, jsou teď jistě hodně unavení a vyčerpaní, ale cítí se skvěle (nebo to jsou alespoň moje pocity).

Letos jsem nedorazila na typické místo srazu, nýbrž jsem to vzala na Osiku trochu oklikou -  přes Itálii. Kde jsem se samozřejmě na náročné osické tréninky pečlivě připravovala. Ono vůbec není jednoduché se správně opalovat, lízat zmrzlinu a koupat se v mořiJ

O dva dny později mne tedy naši ze slunné Itálie přivezli do kruté tréninkové reality. Tentokrát první, co mamka viděla, nebyl Cukr ležící na čisté podlaze Hl. nádraží, ale náš policejní dohled - Dan. Protože Dan neměl ani pearcing ani dredy, dovolili mi naši na Osice zůstat. Ještě pár drobností (opalovák, 2. mikina, sandále, pití, tyčinkyJ...), pusu a pápá lálá. A tak jsem se ocitla na 8 dní v dobrovolné mučírně.

Na letošní Osiku dorazilo i malé (hlučné) překvapení v podobě pěti Permoníků z žákovské kategorie. Ke konci soustřeďka se mě Jiří ptal, jestli si myslím že byli Permoníci oživení nebo přítěž. Je to jasné. Oživení! Kdyby nebylo těchto hyperaktivních a superrychle regenerujících tvorečků, nebylo by tohle soustředění jistě tak zábavné. Nedozvěděli bychom se o Šímových nočních můrách, Dix by si jistě bez Honzovy pomoci ani nevrznul na kytaruJ, nemuseli bychom odpovídat na milion otázek, nevěděli bychom, jak se kdo jmenuje (třeba Miláčo nebo Zdeněk - napsala jsem to dobře, Zdeňku?!J), Verča by se neseznámila s Adamem atd. atd.

Tréninky byly samozřejmě jako každý rok těžší a těžší a konec v nedohlednu. Přišel čtvrtek a vysněný Bobasův smažák, ale také všemi oblíbená vlastivědná procházka na Landštějn. Mnozí z nás si přáli aby pršelo a někteří začali tančit staré indiánské tance a zaříkávat tak usilovně (viď Mary), až se opravdu rozpršelo. Ležely jsme s Lemrou ve stanu a říkaly si, jak je to krásné, když nikam běžet nemusíme a ať prší pěkně dlouho, když v tom jsme zjistily, že náš stan není dostatečně ukotven. Držely ho pouze 4 malé kolíčky v rozích podstavy stanu a kotvící šňůrky se jen tak houpaly ve větru (tímto posílám reklamaci ke staviteli!). OK, držely jsme tedy stan nohama. Když v tom další rána. KAP KAP. Sakra, jaktože mi kape na břicho. Jej, ono nám kape do stanu. Spojily jsme si tedy držení stanu se sedy-lehy a snažily jsme sušit kapičky na síťce prvního pláště papírovým kapesníkem dříve, než se ocitnou na mém těle. Poté jsme si z dlouhé chvíle začaly pískat na kapesník. Ale to už slyšíme mocný hlas nejvyššího z nejvyšších: „Ven ze stanů, připravte se, za deset minut se vybíhá!" Ach jo, tak jsme tomu neunikli!

Na Landštejn jsme se opět vydali po skupinách. Naše skupina Ženy 1 obsahovala tyto kočičky: Martinu + Martinu, Lucku, Áďu, moji maličkost a Jean Piérra s JosefffemJ Aby cesta ubíhala, daly jsme se s Martinou L. do kecání a protože jsme ženský, tak si to dokážete představit - krafaly jsme a krafaly až jsme donutily Lucku běžet 500 metrů před náma, aby to neslyšela. Cesta byla dlouhá, ale kupodivu uběhla docela rychle a za 58 minut jsme byli na Landštejně. Jean Piérrovi se zdálo, že běžíme příliš pomalu a tak si ještě ten běh zpestřil sprintem do strmého kopce a do cílové rovinky.

Z Landštejna jsme se vrátili všichni v pořádku a od té doby už se nikomu jako každý rok nechtělo domů. „Kéž bychom tu mohli ještě chvíli zůstat!", znělo ze všech stran. Njn, nešlo to. Přišla sobota, poslední oheň, oslava všech letošních úspěchů (a že jich nebylo málo) a pak už neděle - balení a loučení. Pro zpestření jsme ještě po rozcvičce oslavili Šimonovy 13. narozeniny - ještě jednou vše nejlepší, Šímo! - a posilnili se výbornými dorty od Šimonovy maminky. Ale pak už jen tradiční posezení v kiosku a hurá do úzkorozchodného vlaku Jindřichohradeckých místních drah. V úzkokolejce jsme ještě uspořádali soutěž ve sborovém zpěvu mezi přední a zadní částí vagónu. Musím konstatovat, že náš sbor vedený mistrem Dixem a songy jako Slavíci z Madridu nebo Benda od Whisky jasně porazil sbor z přední části vedený sbormistrem Mulátschem. A kdyby snad ještě někdo pochyboval, tak Tři citrónky bez doprovodu zpívané Áďou, Martinou L. a mnou byly k nepřekonání, že!J

Tak a to už byl konec soustřeďka! Mezi těmi náročnými tréninky se našly i chvilky pro pobavení. Permoníci se postarali o neklidné polední klidy, Dan o celou zoologickou  při noční bojovce, Coach o provětrání našich mozkových závitů i všech svalů v těle a vůbec všichni
o to, abychom opět utužili a rozšířili naši kočičí rodinu a s úsměvem na rtech se vrátili na pražské Hlavní nádraží.

Každý z nás si ze soustřeďka něco odvezl nebo se něco nového naučil. Všichni jsme zjistili, že máme v těle plno svalů a že tam nejsou zbytečně. Mnozí z nás získali nové přátele. Martina přišla na to, že ty svislé čárečky v notové osnově rozdělují jednotlivé takty. Buzz zjistil že jeho kořeny jsou někde mezi Irskem a Finskem. Zdeněk se naučil luštit malované křížovky. Já už si asi do konce života nepřestanu v hlavě zpívat hit Osiky 008 (Jédu na kóni, jédu na kóni, jéžišmarjá....)...

Bylo to zase náročné, ale bylo to fajn. Obdivuji všechny, kteří na Osice byli poprvé a přežili. A děkuju Ondrovi, že má s námi takovou trpělivost a že to ještě nevzdal. Pořád jsme malá rozjívená koťata, která občas zlobíJ A také děkuji Policii ČR, že nám dodala odborný dohled, který ač zraněný, nám v duchu svého hesla „pomáhat a chránit" zajišťoval správný chod soustředěníJ

Doufám, že si příští rok po posledním tréninku budeme moci zase všichni pořádně zařvat: Ať je tvrdý, co je měkký, na Osice zmizí špeky... a už se nemůžu dočkat 2. fázeJ

SkalkaTJ

Crrrrr! Ručičky hodin nemilosrdně ukazují pět a v kalendáři se v červeném kroužku krčí číslo 25. Je to tu! Osika volá! Ještě dobalit poslední (ne)suché oblečení a může se vyrazit. Opět na obvyklém místě pod odjezdovou tabulí jsme se všichni, malí i velcí, sešli a s klimbajícími se batohy vyrazili mašinou do krajů zvaných České Švýcarsko. Po příjezdu už bylo veškeré zázemí nachystáno, a tak stačilo postavit stany, velké i malé, s garáží nebo bez, a mohlo se vyrazit na první trénink - již klasicky, na Ovál. První fyzická zátěž nás unavila natolik, že jsme všichni rádi zalehli do svých spacáků už v půl jedenácté. V sobotu jsme se poprvé proběhli po Okruhu oživeném o novou překážku tzv. Taxisův příkop. V sobotu ještě dorazily poslední posily z Itálie a Irska a naše skvadra byla konečně komplet. První dva dny nám moc nepřálo počasí, a tak některé tréninkové bloky jsme musely vtěsnat do dalších dní. Bobas, respektive Myšák, byl excelentní jako vždy a kdyby svíčková měla trošku nádech do modra, možná by si jí dali všichni. I kočičí cateringová společnost se letos vyznamenala a nově na jídelníček přibyla sekaná či guláš. Po dlouhé době spolu s námi přijela na Osiku mladá kočičí krev, mladší žáci, kterým už nikdo neřekne jinak než Permoníci. Zatímco nás ostatní po několik večerů bavil amatérský zpěvák vyluzováním zvuků podobných zpěvu, malí kocouři se chopili kamenů a v tranzu v tříčtvrtečním taktu kutali pražce místní úzkokolejky. Na místní bujarou „schow" jsme se mohli těšit každý víkend, téměř beze změny hraného playlistu. Při odpoledním posilování jsme si mohli poslechnout Náhrobní kámen, při regeneraci k radosti Muláča Berušku a závěrem i něco z té staré české dechovky. Ostatní večery byly vcelku klidné a když utichl náš bujarý zpěv na hrázi za doprovodu Dixovy kytary, na řadu přišlo každonoční Jean Piérrovo sólo a jeden večer dokonce z externí sólistkou z vedlejšího stanu. Zdůrazňuji z vedlejšího stanu, nikoli ze stanu, kde pobývala moje maličkost. (kecá, pozn. red.J) Stejně jako loni nás po celou dobu soustředění provázel jeden song z dílny Ivana Mládka, jehož text dělal některým zezačátku docela potíže, letos se na jeho místo dostala píseň s o něco jednodušším textem, Jedu na koni. Ani letos jsme nepokořili druhý břeh Osiky, ale kožíšky jsme ve vodě přecijen smočili a užili si spoustu legrace, třeba při stavění lidské pyramidy pod přísným Martininým dohledem. U vody ještě chvilku zůstaneme, ale trošku v jiné podobě, tedy spíš kvalitě. Nový žetonový systém ve sprchách nás bavil po celých deset dní. Nejdříve žetony posloužili jako vklad při pokru, později se ale staly nedostatkovým zbožím a někteří byli nuceni o ně téměř bojovat a některé žetony skončily na místech, kde by je jen málokdo hledal. Třeba pod kolejemi vlaku. Poslední den byl dosažen rekord v počtu osprchovaných na jeden žeton a to obdivuhodných 5 kocourů na pouhých 10 čárek. Každý den byl využit od začátku až do konce a ani minutka nazmar. Všichni jsme ve zdraví přežili „vrchol" fyzických sil a už nás čekali jen samé příjemné věci, bojovka nebo například Landštejn. Zpestřením vědomostní bojovky byli dva figuranti, kteří si vyjeli do lesa na romantický večer a asi nečekali, že se kolem nich budou celou noc promenádovat skupinky rozjařených florbalistů z kempu. Vědomostní otázky byly ze všech oborů a opravdu pro všechny věkové skupiny, od Permoníků až po životem ošlehané kmety. A tak někteří jedinci si zopakovali vyjmenovaná slova po M (občas i po L), výčet našich prezidentů s nezapomenutelným Gorbačovem a v neposlední řadě, že po 4. otázce opravdu nenásleduje 10. otázka. Ale tak možná, že dotyčné vylekal Danův opičí skřek a chtěli to mít brzo za sebou. Vítězi nočního maratónu se stali Klára, Vojta a Standa. Druhý den nás čekal výlet (výběh) na Landštejn. Počasí nás sice trošku pozlobilo, ale nakonec se umoudřilo a na tak dlouhý
a náročný běh bylo příjemně pod mrakem. Většina WildCats se na Landštejn dostalo do hodiny od vyběhnutí z kempu a jsem si jistá, že jsme tím překonali rekord z minulého roku
a všichni koucouři a kočky si můžeme navzájem smeknout a i před Permoníky, kteří doběhli až k Řopíkům. Večer nás kočky čekaly obvyklé pohovory, které se protáhly až do pozdních nočních hodin. Druhý den to samé čekalo pány, ale zasáhla nepřízeň osudu a náš nejvyšší se odebral na lůžko s bolestmi hlavy. Poslední celý den na Osice, poslední běhání, poslední posilování, poslední oběd u Bobase a nostalgické loučení na kopci s kameny v rukách. Po tom všem jsme zakřičeli nový WildCatí pokřik a v trávě u kolejí po nás zůstala jenom mohyla z kamenů. Večer při regeneraci jsme si pořádně protáhli kyčličky a zakončili ji oblíbeným Zvonečkem. Rozloučením za společně strávených 9 dní se stal poslední osikový oheň s příchutí šampaňského, který vydržel plápolat až do půl jedné, poté všichni zalehli do svých stanů a těšili se domů na měkkou postel a čtyřminutovou sprchu :o) Druhý den mě v osm ráno vzbudila slova jednoho z Permoníků: „Já už mám sbaleno". Ještě s napůl zalepenýma očima jsem se nechápavě podívala na svojí rozhrabanou tašku a zase jsem zpátky zalehla do vyhřátého spacáku. Poslední den už se jenom balí, balí a balí až se člověk probalí k času odjezdu. Pak už jen všichni smutně koukají na kdysi krásně zelenou  plochu se žlutými fleky
a mávají Oválu, kde to všechno začalo. Po cestě pak zbude ještě dost času a sil na to dát souboj mezi kupéčkami, kdo zahraje lepší písničku. I když jsou slyšet slova, jak se kdo moc těší domů, věřím, že by stejně každý rád na Osice zůstal o nějaký ten den déle a mrzí ho, že už to končí. Každý si najde to své, na co bude vzpomínat, od běhání, posilování, že překonal sám sebe, přes večery na hrázi, u ohně a pohodové polední pauzy, až po prima partu lidí, se kterou se nenudil, zažil s nima spoustu srandy a už se těší až se s nima zase co nejdřív setká.Všichni jsme se po celou dobu navzájem povzbuzovali a ikdyž je každý jiný a „máme své mouchy", záleží nám na sobě a pomáháme si a na Osice se to vždycky ukáže, protože tam je to místo, kde je to potřeba a kde si spousta lidí sáhne na dno svých sil, jak fyzických tak psychických.
I na to Danovo věčné popichování člověk rád zavzpomíná, protože to k tomu prostě patří. Jezdíme sem už tak dlouho a víceméně pořád děláme to samé, ale i tak je každý ročník originál a nejde je mezi sebou srovnávat. Obdivuhodně to zvládli Permoníci, kteří nám soustřeďko všem zpestřili, byla s nima legrace a ani oni se neflákali a makali s námi. Další smeknutí by si zasloužili i ostatní nováčci a hlavně Dáša, která makala i za cenu toho, že pak nebude moct téměř chodit. Nevím jak ostatní, ale já jsem s letošním soustředěním spokojená. Ne všechny dny mi bylo do zpěvu, ale i tak budu na tohle soustředění vzpomínat, jako na super deset dní s kamarády, se kterými si užiju spoustu legrace a na kterých mi záleží. Děkuju vám všem! A v neposlední řadě patří dík i tomu, bez kterého by se tohle všechno neuskutečnilo a který s námi měl a má obrovskou trpělivost. Snad i pro něj to nebyla jenom starost, ale i radost. Díky, Kouči!

Marťan

Osika ´008

Vše to začíná nelidským vstáváním lehce po páté hodině ranní. Někteří, aby nezaspali, tak pro jistotu nejdou spát vůbec, jiní si zase jdou předcházející den lehnout už ve 20h s marnou nadějí, že to ráno nebude tak hrozné...Scházíme se v 6:30 na obvyklém místě a vyrážíme na jih. Po příjezdu rychle postavíme stany, letos se naše inženýrská enkláva rozhodla, že po loňském nepochopení z řad diváků prostě postavíme rovnou největší možný model bez předchozích experimentů. Nemá cenu dlouze popisovat naše komplexní řešení, pro představu stačí dodat, že celá kuchyňka i tři protější stany by se k nám vešli do předsíňky a ještě by zbylo na zavazadla. Pak už ale došlo na první z dlouhé řady tréninkových dávek. Nemá cenu popisovat zaběhnutý denní kolotoč, který začíná raní rozcvičkou, pak je snídaně, trénink - trénink - oběd - trénink - trénink - trénink - večeře - regenerace - Regenerace A proto se spíš zaměřím na nevšední události, které jsou spjaté s letošním soustředěním. Hlavní a nesmazatelnou stopu na něm jistě zanechali naši Permoníci, tedy příslušníci naší nejmladší kategorie. Bylo fajn moct si živě představit, jak to asi na Osice vypadalo, když tu byli poprvé Muláčo a spol...A že nastávající generace se své úlohy ujala velmi dobře. Ať už se jednalo o vysoce kvalifikovanou konverzaci o nejlepší značce sportovních gumových pomůcek, či masáž zad MartinyN, ze které nemá nevšední zážitek jen Martina Ale hlavně po sportovní stránce ukázali, že z nich jednou jistě budou velcí florbalisté. Vrcholem běžecké části byl bezpochyby půlMaraton na Landštejn. Nejprve to vypadalo, že poběžíme za tropického vedra, pak se chvíli zdálo, že to spíš bude sněhová vánice. Nakonec se počasí umoudřilo a tak nic nebránilo tomu, aby v 16:30 SEČ zazněl startovní výstřel. Čekalo nás výživných 22km na trati, ze které stojí za vyzdvihnutí stoupání v druhé polovině, které se pěkně táhlo dobrých 20-25 min běhu. Nicméně vše jsme zvládli a v cíli si mohli gratulovat k pěknému sportovnímu výkonu.
   Další kapitolou tohoto soustředění bylo zavedení žetonového systému pro sprchování.Kdo chtěl do sprchy, musel mít žeton, za který mu tekla voda bratru 3 minuty. Podraz, který na nás majitel kempu připravil, nejprve vypadal dost hrozivě, ale nakonec z toho vznikla dobrá zábava. Vznikl mančaft Kubovi sprcháči, kteří na protest proti žetonovému systému trhali jeden rekord za druhým. Na jeden žeton se dokázalo bez problému vysprchovat pět borců. Ani toto číslo ovšem nemusí být konečné, mistr Dix má připravený zlepšovák pro příští rok. Nicméně podléhá nejvyššímu utajení, takže o tom někdy příště.
   Abychom si procvičili také intelektuální dovednosti a orientační smysl, přišla na řadu bojovka. Po cestě nás kromě připravených překážek zarazila také jedna nečekaná-uprostřed trati se utábořila skupinka trempů, kteří se nás snažili zmást. Proto se nelze divit, že někdo našel po čtvrtém stanovišti desáté, někdo desáté nenašel málem vůbec a podobně. Nemluvě o tom, že les byl plný šelem nejrůznějšího druhu. Při hodnocení výsledků jsme se dozvěděli pár zajímavostí, jako že jeden z českých prezidentů byl Gorbačov, nebo že trenéry florbalové reprezentace jsou Novák, Boháč, Lerch...
   Uteklo to jako voda a najednou tady byla poslední regenerace, kterou symbolicky ukončil Buzz svým Zvonečkem a tak jsme společně vyslali signál do vesmíru, že Osika 008 končí...

   Chtěl bych poděkovat všem za skvělou atmosféru, kterou během celého soustředění vytvořili. Poděkovat všem, co svým dílem přispěli k fungování celého tohoto soukolí. Ocenit sportovní výkony všech účastníků. Myslím, že letošní ročník opět o kousek překonal velmi vysoko položenou laťku od soustředění loňského.

   Na závěr tady mám jeden citát od TerkyH, který nejlépe vystihuje pocity při cestě ve zpátečním vlaku:"Vlak sice míří do Prahy, ale my máme pocit, že domov opouštíme, ne že se do něj vracíme..."

10ssson

OSIKA 008 aneb zaberem, čeká nás checkpoint :o)

Jako každý rok jme se sešli v 6:30 na Hlaváku a vyrazili do krajů nám dobře známých...

ale takových reportů lze napsat spousty. Já bych se spíš chtěl zaměřit na to podstatné,

na to, proč jsme tam všichni jeli. Nešlo o to, abychom někde 10 dnů nadávali a brečeli,

ale o to, abychom stmelili tým, udělali něco pro sebe, našli motivaci, ať v kiosku nebo

na jakémkoliv jiném místě a hlavně vyjasnili si všechny nešvary, co se komu na tom

druhém líbí a nelíbí a hodit všechno za hlavu a začít dřít a fungovat jako tým. Já bych o tom měl

něco vědět, vždyť jsem na Osiku přijel již po osmé. Další super věc je to, že jsme našli

všichni motivaci a chuť do hry s děravými hokejkami a míčkem zvané florbal, pro

naše kamarády seniory je to prostě fotbal:o))) Mezi nás se letos zařadilo i 5 nenápadných

Permoníků, kteří zpestřili soustředění po všech stránkách, jaké mohou být, Martina by mohla

vyprávět;o) Ať už jsme je kazili jak se dalo, což jak jsem poznal, ani nebylo potřeba, stali

se z nich právoplatní Wildcati. Za to jak makali i se bavili, je chválím a uznávám. Nikdo z nás

nezapomene, jak nás u ohně, a nejen tam, překvapovali svými zkušenostmi, že jsem se

musel občas i já jako světoběžník v jistých oborech začervenat:o))) Další přírůstek do

juniorů je Martin a ten si myslím, že zapadl takovým způsobem, že už ho nikdo nebere

jako nováčka, ale starého pardála. Díky taky kočičkám, které nám to na Osice zpestřovali

svou přítomností a nejen přítomností ;o))) . Soustředění bylo náročné, ale nikdo by si ve vlaku

netroufnul odhadovat, že ho přežijeme ve "zdraví" ( holt rány a zranění ze sezóny se musí

léčit, páč to stejně jednou vyplave na povrch a o to je to pak horší o tom bych mohl povídat ) .

Také skvělá bojovka, která překvapila i mě starého mazáka byla super a musím smeknout klobouk před Ondrou a Danem, že ji takto připravili a zvukově doplňovali. Bobase radši ani nezmiňovat, páč potom si asi poslintám klávesnici. Moje minimálně dvojité porce MAESTRA Bobase těšily každý den:o)

Díky patří také Myšákovi, bez něj by to nebylo ono a také klobouk dolu.

Ale teď k tomu podstatnému, neumím psát reporty, radši to říkám na rovinu, ale

chtěl bych poděkovat Danovi, který bohužel prošvihl tradiční fotbálek, díky zranění z

nějaké tajné policejní akce, kde nasazoval život:o)))

Ale hlavně ONDROVI !!! Jezdím s ním na soustředění již 8 let a za to, co pro nás dělá,

s čím se pro nás tatary dře a my to ani ocenit pořádně neumíme, se stydím a červenám až za ušima. Ale já bych řekl, že si toho všichni ve své podstatě vážíme a myslím si, že budu mluvit za všechny, když řeknu DÍÍKY a v sezóně ti to vrátíme. Loňskou sezónu jsem ztratil motivaci a není se čemu divit, oslabil jsem celý tým, ale holt hrát něco 10 let je 10 let a pořád to nemůže být jednička.

Tuhle sezónu jsi mi dodal motivaci a chuť zase tenhle sport vykonávat a něco mu obětovat,

což se jen tak někomu nepovedlo a jen tak nepovede. Díky a díky i všem Wildcatíkům,

Wildcatům a Wildcatkám za super soustřeďko a za hezkých, sice někdy chvílema

více emocionálních 10 dnů. Díky a na druhé fázi pic.

  Track 1. DJ BLADE - Jedu na koni  2:58

Mulátscho