Je pozdě večer druhého srpna a sotva před pár hodinami skončilo deváté letní soustředění klubu konané v jihočeském kempu Osika u Nové Bystřice. Všichni už leží ve svých voňavých postelích a jen matně vzpomínají na včerejšek, kdy usínali pod spacákem, obklopeni haldou špinavého a tréninkovým potem nasáklého prádla, unavení, ale snad spokojení, že uplynulých deset dnů v nich zanechalo pár příjemných vzpomínek a do jisté míry je připravilo na novou ligovou sezónu.

Není třeba do detailů popisovat každý jednotlivý den, myslím, že postačí, když vyzdvihnu pár jmen, hesel nebo frází, které bohatě zdokumentují celé soustředění.. Útržky by mohly vypadat nějak takhle.. šest třicet ráno, nevrlé obličeje na pražském Hlaváku, vidina desetidenní dřiny a nejistého počasí k tomu; příjezd do kempu, aklimatizace a rozkoukávání.. asi tak půl hodiny..; první šok, trénink už pár hodin po příjezdu?; nic jako "šetření se" nebo "jen tak zlehka pro první den" se nekoná, plán je nabitý a výjimky nepřipouští; první večer, možná trochu bolí nohy, ale jinak celkem v pohodě, důkladnější obhlídka kempu - všechno je na svém místě; velkorysý budíček v osm ráno neznamená čilé vstávání..ani první ráno se nikomu nechce čile vyskočit ze spacáku; rozcvička, snídaně,  zase myyysli??, dopolední trénink..ještě, že jen na hoďku a půl; rychle na oběd.. pro některé první seznámení s Bobasem a jeho bandou, pro většinu ale jen každoroční aktivace těch nejmlsnějších chuťových buněk, které jinak po většinu roku spí..na uvítanou Myšákův guláš a lekce vaření ve stylu "jako od babičky"; polední klid..pár hodin volna, počasí a únava rozhodnou, kde ho strávit. jestli na pláži, ve stínu statných smrků, v kempu v obležení peprně vtipkujících spoluhráček a spoluhráčů nebo pod stanem, když si počasí postaví hlavu..; odpolední trénink a pár zásaních otázek - na Ovál? na Okruh? "skarimatkama nebo bess?" cože, dvě Osmičky?? vždyť to je skoro dvanáct kilometrů:-o, nebo půjdeme běhat kopečky? Jsou ty kameny vážně nutné? Třicetpětkrát nahoru a dolů a v tempu? Uf..dneska bez zátěže.. Nebo snad bude čistě posilovací? JardaJágr mezi námi? Několikrát!; svačina, druhá půlka odpolední tréninku.. jenom běhací, to se dá.. za hoďku je hotovo, netrpělivé cinkání "ešusů" a nářek pseudovegetariánek..proč sekaná?..ještě, že existuje nutela..; rege(nerace), pár desítek minut a to co bolelo po celodenním programu bolí i potom pořád stejně.. ale ten pán ve vytahaných kraťasech a evidentně malém tričku říká, že "v noci Vás nebudou chytat křeče a zítra budete použitelní na takový malý výběh".. cože, jaký "malý výběh"?? Poběžíme snad "prozměnu" na Landštejn? Trocha mlžení, spekulací, ale rozuzlení přinese až posledních pár minut před vyběhnutím.. ANO, na Landštejn.. tedy alespoň vzdáleně (nebo třeba do některého z okolních měst, že:-) ).. Osm tam, osm zpátky, pohoda, na svačinu jsme zpátky.. Uf, přežili jsme..neznámá cesta, známý cíl, jeden z vrcholů soustřeďka za námi.. Cože? Pozítří znova a delší? He..prý, že jsme málo unavení.. no dobře..; dny plynou dál.. Okruhy už nikdo (krom Martiny) nepočítá, z kliků už ani únavou nebolí ruce, metronomy jsou čím dál tím únavnější, ale přes to všechno se zdá být něco špatně.. večer zalezu do stanu, unavenej jako pes, ale ráno mě (téměř) nic nebolí.. Je něco špatně? Děláme toho málo? Nebo snad už jsem tu "fyzičku" chytil a nepustil?? Je to divný, většina lidí (hlavně těch starších, těch co jsou tu po X-té) to má podobně.. Zamračený pán říká, že je to v pořádku, prý už si to jako to tělo "pamatuje" a prý už jsme skoro sportovci.. Tak jo..; druhý Landštejn za námi.. bylo to o pár kiláků dál, ale překvapivě by většina ještě běžela dál..hmm.. klobouček, borci, půlmaratón bysme teda měli..; čas pádí jako bláznivý.. zpívá se v jedné nejmenované (protože nevím, jak se jmenuje) písni.. a do konce zbývá posledních pár dnů.. co tu ještě nebylo.. bojovka! Letos nebude.. už jsme na to starý.. ale co Permoníci? OK, zpátky do prvních soustřeďkových let.. strašidelný les je o to strašidelnější, že proběhla tak jako každoročně férová losáž a složení trojic je opravdu strašidelné.. chybí tu jelen.. he..nechybí, no jasně, bez něj by to nešlo.. Pár zajímavých otázek a úkolů v režii Kuby a Jiřího, poněkud kostrbatý zpěv národní hymny každou trojicí (mimochodem, je to nahraný:-) ), dvě hoďky v lese a je hotovo.. A králem lesa (čti Forrestu) se stává..tjamtajajá! Buzz a spol.!; sobota ráno..poslední "zátěžový den", prý už jen dva bloky, pohoda.. dopo běhání na výdrž.. na 60minut je to spíš decentní výklus.. odpo všichni ví, že budou "kameny" a taky, že jo.. "deset" na ohřátí, pak dáme zbytek..tak zní úkol..no super.. Po deseti by to mohlo skončit, ne? NE! Pětatřicet! Cože? Uf.. To nedám.. Musíš! Tak jo.. Za půl hoďky je hotovo a JardaJágr může být spokojen, největší borci přidali kolo i pro něj.. Tak to bysme měli.. rituální odhození kamenů "v dál", fotka, unavený pokřik..a co teď? Zamáčknout slzu nostalgie? Ještě ne.. Večer se (trochu pozdě:-/) zapaluje oheň, asi se čeká na nějakej proslov či co.. prej nebude..nebo jo? nakonec to dopadne tak, že "proslov" má snad každej druhej.. možná je to chvílema dojemný..možná ne..jak pro koho.. prý "logo WildCats nade mnou", jaký logo? Jo tohle.. no jo..je to tak.. je tam. Cassiopeia, krásná letní obloha..už podevátý, PODEVÁTÝ! Devět let, každý závěrečný večer tam je..logo WildCats na nebi.. to tam asi ještě pár let vydrží, ale kolikrát se na něj budeme moct ještě při týhle příležitosti kouknout? Na to, ať si každý odpoví sám...   luxusní Dixova kytara, pár fláků "na míru publiku", dokonce i nevrlí sousedi sedí a zálibně poslouchají..je čas jít spát.. poslední pecka, chlapácký zalití ohně a "do postele".. Poslední ráno, balíme, stany, spacáky, "catering", Dan spadne s přívěsem na zem..he..moula, "odjezdová" do ruky, dobalit, naposledy "do kiosku", pár minut ve stínu starých bříz a je čas vyrazit.. projede "pára", stará známá zastávka Albeř, poslední zamávání Bobasovi, pomalu se rozkodrcá úzkorozchodná lokálka, za chvíli se blíží ke kempu, jako každý rok poslední pohled na mávající velryby a prázný plac za jejich zády, poslední sbohem Osice, Oválu a pak už je to nuda.. až do Prahy.. Na Hlaváku je tradičně chaos, rychlé vyložení bagáže, překotné čau čau čau díky dík a uvidíme se na "druhý fázi"..

Uteklo to jako voda a těch deset dnů se povedlo.. Povedlo se díky partě lidí, která přes to, že v ní není nikdo sám o sobě dokonalý dokonalá je.. Jak jinak si vysvětlit, že spousta lidí v tomhle klubu začne kroutit za pár týdnů svojí šestou, sedmou, osmou, devátou sezónu.. Jak jinak si vysvětlit to, že na soustřeďko spolu odjedou ženy, (mladí) muži a (skoro)starší žáci a všichni spolu dokáží bez problémů fungovat doslova na pár desítkách metrů čtverečních a to ne proto, že by museli, ale proto, že chtějí..

Díky za Osiku ´009 a přes tu kupu problémů a starostí, které josu s tím spojené se budu těšit za rok na Osiku s pořadovým číslem DESET. WildCats zdar!

Coach

Hodně se mluví o 10. soustředění, které bude příští rok. Mně však přijde nejdůležitější právě to, které proběhlo teď . Jsem rád, že jsem byl na všech soustředěních, můžu je porovnat a s klidem říct, že pro mě je to rok od roku lepší. Na konci sezony se musíme srovnávat s různými odchody, smutnými zklamáními z konce ligy, různými dalšími problémy a většina z nás už je i věku,kdy se na ně různé nemilé věci valí ze všech stran, přesto se dostatečná většina sejde na Osice. O to mi letošní soustředění přijde cennější.

Podařilo se nám zvýšit počet Permoníků, což je velmi dobrá zpráva, protože kdo bude hájit naše barvy až někteří starší už nebudou moct? Dokonce se kluci skvěle začlenili do kolektivu, ukázali, že jako kolektiv dokážou fungovat a že v nich něco je po fyzické a hlavně té týmové stránce. Našs dvě ,,staré'' kategorie zas předvedli, že Osika se podobá spíše rodinné dovolené (bez hádek) než soupeření o místo v sestavě, jak tomu může být v jinych týmech. Rodinná dovolená to ale vskutku nebyla z pohledu válení se na pláži. Musim přiznat, že jsem opravdu párkrat (možná víckrat) nemohl, ale když jsem doběhl z ,,výletu'' (už nejen na Landštejn, spíše po jižních Čechách) , tak ze mě únava spadla plácnutím si s kamrády a těšením se na volné chvíle o poledním klidu nebo po večerech, které jsme trávili skutečně v něčem hodně podobném rodinnému kruhu. Z našich oficilních statistik vyplynulo že jsme uběhli něco kolem 135 kilometrů. Řekl bych, že to je už pořádná dávka, která se může ještě násobit běhánim do kopců, kamenickými pracemi na jihočeských lesních komunikacích nebo třeba nespočitatelným počtem kliků, dřepů, sklapovaček, metronomů a ....Kdo nezažil, tak nemůže poznat, jak je krásné si zakřičet po posledním tréninku, když teda máte ještě síly křičet. A ti, kdo zažili, tak to možná řadí mezi nejlepší chvíle prázdnin. Jsem rád, že jsem viděl kolem sebe lidi, kteří nadávali a byli smutní, když je nějaké zranění nepustilo do tréninku s jejich kamarády. Každoroční otázka, jestli to děláme pro sebe nebo pro tým, se letos jednoznačně převalila na stranu týmovou. Obědové a občas i večerní hody u Bobase jsou již tradicí, které se nejspíš nikdy nebude dát zabránit. Nostalgické chvilky u kytary, která zněla kempem od ohně nebo z hráze, vždy navozují nezapomenutelnou prázdninovou atmosféru. Obrovské množství epizodek,vtipků a zábav se zde asi ani nedá zachytit, takže mým jediným doporučením je : jeďte příští rok zas, atˇuž po desáté, šesté, nebo poprvé, protože takovýhle týden s fajn lidmi,v přírodě a s trochou toho ,,hejbání'' skutečně stojí za to.

Jiří

Óooo má drahá Ósikoooo!

1FLS Osika 2009 :-)

Další rok, další prázdniny, další Osika, další report. Musím říct, že letošní Osika byla opravdu infarktová!!! Nabouchaná zážitky od příjezdu po odjezd:-) Mám velikou radost, a beru to i jako poctu, že jsem se mohla zúčastnit již čtvrtého nabírání svalů na břehu „čisté a vonící" Osiky. Když teď o tom přemýšlím, tak náš letní kemp je něco neuvěřitelného. Třicet lidí si dá uprostřed prázdnin na deset dní pauzu od městského ruchu a odjede do malebného jihočeského kraje si „decentně zasportovat" ale hlavně se parádně pobavit!

        Zpočátku je to každý rok u většiny osazenstva stejné. Stereotypní rozvržení tréninků a jejich náročnost hned od příjezdu vyvolává vlnu odporu a snad ze všech stanů se ozývají věty typu: „Já chci domů! Pomooooc! Já chci maminku! Oni mě tu mučej!" Po pár dnech, když náš nejvyšší neslevil ani klik či zkracovačku, však nezbývá než si zvyknout a začíná se z tvrdé dřiny stávat i zábava. Návštěvou nás pozdě ale přece, a to je důležité, poctil i mistr Dix se svým nástrojem (kytarou přirozeně:-)) a tradiční večery na hrázi dostaly nový rozměr.

        A tak dny plynuly ... tréninky, výborné Myšákovy speciality u Bobase, ze kterých Verča dokázala pokaždé vytvořit pitvu mrtvého zvířete, poledňáky plné srandy, opalování (někdy i spalování) a chrápání ospalých koček, zase tréninky....bla bla bla, vždyť to znáte. A kdo to nezná, ten ať s námi jede příští rok, páč a protože takovou desetidenní jízdu s perfekt lidmi si v Praze nikdo neužije!

        Zřejmě náš nejvyšší z nejvyšších chce do příští sezóny změnit sport - z florbalu na maratón - a tak nás letos čekaly dokonce dva dálkové výlety. Kampak to letos asi bude?? Neuvěřitelné! Na Landštejn! Páni, kdo by to čekal!!:-):-) Při druhém pokusu dobýt naši již dobře známou zříceninku si několik koček, ale hlavně kocourů řeklo, že cca 16 kilometrů je fakt trapně málo, a tak si okruh zpestřili prohlídkou okolních malebných vesniček.

        Po Landštejně nás čekaly tradiční pohovory, ale hlavně akce, na kterou se snad každý těšil. Noční bojovka, tentokrát v režii Jirky a Kuby. Několik dní se napjatě čekalo, jak dopadne naprosto náhodný los trojic a hlavně pořadí, ve kterém se půjde. Nikdo samozřejmě nechtěl jít hned na začátku - sice můžete lesní strašidla zachytit ještě v +- střízlivém stavu, ale po dohledání cíle vás čekají tak dvě hodinky ležení v zimě na jehličí a to není nic moc. Ano, ano, tahle luxusní pozice prvního bojovkáře padla právě na naší trojici. Trojice byla vždy složena, jak bylo přirozeně očekáváno, z mamky, taťky a Permoníka, jen ta naše (já, Martin a Dan) vypadala jak tři sourozenci, co se ztratili při hledání hub:-) Než jsme vyšli, stačila jsem se ještě přerazit o jeden z provazů stanu našeho nejmocnějšího. Řekla jsme si, že to je určitě dobré znamení a vyrazili jsme. Cestou jsme ještě zkontrolovali naše vybavení: 1 karimatka plážová (zkušenost z předešlých let), 1 nůž, 1 klacek na mamuty a na Knedlíka, lahev zlatavého moku (medová limonáda přirozeně), tuna bonpar (hlady neumřem) a lízátko:-), zkrátka a dobře vše, co zálesák na noční bojovku potřebuje. Cesta byla zajímavá (no prostě v noci  lesem, kdo by to byl řekl, že:-)) a otázky a úkoly ještě zajímavější. Byly zde otázky z historie, filmografie i gastronomie, zkrátka pro každého něco.

        Ráno po bojovce byla na mnohých z nás vidět únava, ale hlavně jsme si začali pomaličku uvědomovat, že již brzy se rozjedeme opět každý sám do různých koutů matičky Prahy. A to opravdu není příjemné zjištění. Pak už před námi byl jen poslední, nejtěžší fyzický den (60 minut běhání na okruhu - při posledním kole si Mulátscho zřejmě od Buzze vypůjčil teleport, jinak to snad ani není možné:-) - a klasické běhání s kameny). Poslední večer (na který jsem se již od šesti hodin připravovala tvrdým spánkem:-)), trocha nostalgie a dojímání a je to vše za námi. Ach jo:-( a uff, zvládli jsme to!:-)

        Letos máme plno nových poznatků a zážitků, tak snad jen pár slov pro zasvěcené: Autokemp Osika zhoršuje pleť, ani Stegosaurus by neudělal tolik metronomů, oxymorón, Patrikova čtvrtá meta, Karel Kryl, hedvábně hebký, cesta vlakem do Prahy přes Čeladnou, střelba sušenkami z okna, popcorn prásk prásk, pizza táh táh, endorfiny endorfiny endorfiny, rozšlápla jsem v botě kobylku, jsme mladý - to přežijééém, nikdy nespěte ve stanu bez spacáku (je vám pak zima!), pojď ukážu ti o poledňáku hvězdičky, celý je to po***, zabijeme Knedlíka:-):-).... .... ....

        Když jsem se dnes ráno vzbudila, s jistým šokem jsem zjistila, že kolem mě jsou jen bílé stěny mého pokoje a že nejsem v nepohodlném stanu se dvěma kočkami (popř. dvěma chrápajícími kocoury) a trochu mě to zamrzelo. Již čtvrtý rok je těch namáhavých deset dní pro mě nejlepší akce prázdnin a doufám, že to tak bude i nadále. Kdo nebyl na Osice, ten neví, co jsou to Wildcats. Díky vám všem... Jeden za všechny, všichni za Wildcats!

P.S.  Jeane, s tebou je to těžký!:-)

Vaše malá Terka:-):-)

      Začíná srpen a naše kočičí skvadra se právě vrátila z jižních krajin Osických. I když radost z odjezdu byla značná, tak jako každý rok, i letos každého trochu zasáhla nostalgie z odjezdu z místa, kde byl, spal, jedl, SPORTOVAL a bavil se se svými kamarády po deset dní. Nemá cenu popisovat den ode dne, jak celá ta "tyranie" probíhala, protože tento začarovaný kruh začíná a končí na Hlavním nádraží a mezitím je akorát budíček, rozcvička, snídaně, běhání, běhání, běhání, oběd u BOBASE, posilování, běhání, posilování, svačina, běhání, posilování, běhání, večeře, žetonový svatostánek a zábava uťatá nekompromisní večerkou. Lepší bude připomenout chvíle, které jsou typické pro letošní ročník. Protože stejně tak jako se už nikdy neztratí kluci na Landštejně, tak ani Jean-Piérrovi boty nebudou nikdy tak bílé, jako když jsme šli na první okruh. Příští rok už také nemusí proběhnou "férová" losáž na bojovku a mohlo by se stát, že Klára nepůjde nikdy se Standou, Terka s Pepou nebo já s Muláčem. Čím si ale můžeme být jisti, že naše vyhladovělé žaludky dostanou každý den pořádnou porci jídla u Bobase. To jinou porci, tu fyzickou, dostaneme na Okruhu, na Oválu, v lese, cestou na Landštejn, no prostě všude!

     Letošní, pro někoho už devátá, Osika se vydařila a i přes celé ty dny dřiny a námahy se užilo i spousta legrace, na kterou se pak vzpomíná nejvíce. O tu se z velké části postarali i Permoníci, kterých od minule přibylo na rovných osm, a tak si každá z kočiček mohla vyzkoušek, jaké to je být patronkou 14-letého kočičího rošťáka. Určitě nejvíce si zkusila Adela, která se starala o Patrika alias Stifmaistera juniora. To se pak o poledňáku dozvíte věcí! Letos jsme třeba z Osiky odjeli obohaceni o pravidla baseballu, teda doufám, že to byl baseball, pořád se tam totiž mluvilo o nějakých metách, nebo co. No prostě co dodat - Osika 09. Všichni jsme krásně namakaní, opálení a místo špeků na břiše máme buchtičky. A za to můžeme poděkovat Koučovi, který tohle všechno připravil a který na nás celou dobu dohlížel, jako hodný(čti zlý) taťka, a také Danovi, který nám pomáhal a chránil nás. Snad se na tom jihu sejdeme zase za rok a zazpíváme si společně třeba Hlídače krav, kterého Dix co? Přece umí!

Marťan

Letní soustředění Osika 2009

Tak jsme všichni zpátky v Praze. Jsme plní dojmů z letošního soustředění. Pojďme se tedy podívat, jak předešlých 10 dnů vypadalo.

Tradiční páteční sraz na Hlavním nádraží v brzkých ranních hodinách. Z mnoha úst bylo slyšet větu, která se více či méně podobala výroku: „Tak takhle vstávám opravdu jenom jednou za rok." Následuje uvítání s rozespalými spoluhráči a Coachem, který se tváří ve stylu: „Haha, to je ale paráda, že se už jede.", rychlá prezence, platební úkony týkající se doplatku za soustřeďko a jde se na parkoviště za Danem, kterého jsme svým příchodem vyrušili od rozhovoru s jedním nejmenovaným mužem se jménem od „F". Zástupci něžného pohlaví a žáci naloží svá zavazadla, aby měli cestu jednodušší. Svou krosnu zkouší mezi nakládané ukrýt i Honza K., no nevyšlo to J . Dan opět předvedl svou dovednost skládání puzzlí, ty vyměnil ale za krosny, stany, spacáky a karimatky. Je naloženo, můžeme na nástupiště. Jože Plečnik je připraven, nastoupíme, vybereme vhodná kupé a může se jet. Dlouhá cesta do Veselí n. Luž., přestup, jízda do J. Hradce, přestup na úzkokolejku, které nás doveze až na Osiku. Nutno podotknout, že jeden ze stewardů v oranžovém byl naším počtem vyveden z míry natolik, že ani nespočítal cenu za lístky. Tak to JP vzal za něj. Dorazili jsme do kempu, postavili stany, a mohlo se jít poprvé do akce, přesněji na Okruh. No, to nás čekají tedy pěkné věci...

Protažení, rozběhání a hned slušná porce koleček. Rychlé, pomalé, to celé dvakrát. „No, nezbláznil se? Vždyť je to první den!" říkali jsme siJ. Ale přežili jsme. Všechny další dny probíhaly v tradičním rytmu. Snídaně, kde letošní a super novinkou bylo müsli, které následovalo v průběhu soustředění ještě několikrát. Poté dopolední trénink, před kterým moc času na strávení jídla nebylo, takže se někteří borci nemohli nadlábnout tak, jak by chtěli. Nutno dodat, že naživu nás během dopoledních tréninků držela asi jenom představa velké porce jídla z Bobasovy a Myšákovy výrobny a následný polední klid. Ten ale bohužel  rychle utíkal, ostatně jako všechny příjemné věci. Náročné dvoufázové odpolední tréninky s malou přestávkou na svačinu se také přežít daly, ono vlastně nic jiného ani nezbývalo, ale myslím, že každý z nás si při nějaké namáhavé činnosti vzpomněl, cože to měl dnes k obědu. Poté zasloužené  volno, večeře, rychle do sprch a šup do kiosku nebo na hráz, kde jeden z mistrů kytaristů vyhrával známé hitovky. Večerka, vyčistit si zuby, jít spát... A pak zase známý hlas se slovy: „Vstávejte, za 15 minut rozcvička!". Ten člověk by si fakt za tohle zasloužil pořádný trestJ!

Vrcholným bodem tohoto soustředění měl být běh na 8,5 km vzdálenou zříceninu hradu Landštejn, pro někoho i zpět. Ale že bude hned dvakrát, to asi nečekal nikdo. Úterní kratší část byla pro mnohé bez potíží, až na nějaké ty malé šrámy, jako jsou krvavé bradavky. Holt špatné tričko no J. Čtvrteční běh byl ale už skutečně náročný a pro ty nejlepší byla odměna jasně stanovená. Doběhneš a můžeš si říct: „Zaběhl jsem půlmaratón!".  Únava a nedostatek sil ale způsobily, že doběhlo jen několik málo borců. Někdo to vzal i mimo trasu, asi se mu 22 km zdálo pořád málo.

Páteční večer, chystá se bojovka. Její organizátoři slibují účastníkům přímo horory. Někde se to povedlo, někde ne. Ono strašte někoho, kdo má kládu v ruce (ze dřeva), viď Terko S. Někoho se ale přeci jen vystrašit podařilo.

Vlastní odstavec si ještě zaslouží sobotní den. Dopolední hodinové běhání na okruhu a odpoledních 45 výběhů s kameny do kopce, to skutečně nebyl žádný med. Bylo to dlouhé, náročné, ale skončit to muselo. Následuje finální Wildcatí pokřik, vítězná fotka a fyzické námaze je konec.

V průběhu týdne jsme si řekli, že by ten poslední večer na Osice chtěl nějak oslavit, zpestřit. Tak jsme konali. Všichni pánové, tedy až na malé výjimky, jsme v podvečer vyrazili znovu k Bobasovu hostinci. Tam jsme jak se patří zajedli a zapili veškerou námahu a vrátili se zpět do kempu, kde už hořel poslední osický oheň. Z úst Coache zazněly obvyklé tři věci, z dalších proslovy, týkající se hodnocení letošní sezóny a soustředění. Kytaroví mistrové opět zahráli několik na přání a šlo se naposledy, alespoň na Osice, spát.

Neděle, odjezdový den, balení, špatná nálada, že to bohužel zase končí. Cesta zpátky, ještě trocha srandy, ale není to takové jako při cestě opačným směrem. Inu, co se dá dělat, přijít to muselo.

Nemělo cenu popisovat, jak probíhal každý den, kdo tam byl, ví. Kdo nebyl, ten prohloupil a snad se příštího rok rozmyslí jinak.

A pár slov na závěr. Jsem moc rád, že jsem mohl prožít skvělých deset dní s partou super lidí. Letošní soustředění bylo opět o mnoho lepší než to předchozí. Kolektiv je stále silnější a doufejme, že právě to bude jednou z našich hlavních zbraní v lize proti ostatním soupeřům. Tímto chci popřát hodně štěstí všem kategoriím našeho klubu a i všem do osobního života. Za rok na desátém soustředění na Osice ahoj.

Knedlík #13

Galérka - foto i video - nejpozději ve čtvrtek večer...