Na rozpáleném parkovišti pražského Hlaváku dozněly v neděli prvního srpna v podvečer poslední pozdravy, všechny krosny, stany i karimatky byly rozdány a unavené Wildcatky a Wildcati se rozprchli do svých domovů. Letošní Osika skončila..

Na tomhle scénáři by nebylo nic výjimečného, kdyby se nejednalo o Osiku už desátou v pořadí – výroční.

Před deseti dny na stejném místě začal dlouhý maratón, kterému se říká letní soustředění. Pro některé poprvé, pro jiné popáté, pro několik málo odvážlivců už podesáté. Dlouhá cesta vlakem, nalodění na rozhrkanou úzkokolejku, cesta po kolejích do kempu, stavba stanů a nezbytností kolem a než se člověk rozkouká, začíná první tréninkový blok..a pak několik dalších každý den, bojovka, pohovory, vytoužené obědy u Bobase, několik opravdu velmi výživných běhů na dlouhé tratě s vyhlídkou na krásy České Kanady, snídaně a večeře ve vlastní režii, při jejichž přípravě je těžké se nepobavit, polední klid a luštělení křížovek, rozmrzelost nad dvoudenní nepřízní počasí, desetidenní hledání imaginární čepice, čekání na závěrečný oheň a velkou, místy snad i dojemnou, oslavu desátého výročí, předání pamětních pohárů těm nejvěrnějším a opět bourání kempu, nalodění do rezervovaného vagónu úzkokolejky a hurá zpět na Hlavák. A mezitím spousta menších či větších událostí a zážitků, které spojoval jeden fenomén – týmový duch. Způsob, kterým dokáže fungovat velmi nesourodá parta kluků a holek, mezi kterými je věkový rozdíl i více než deset let, je zarážející a pro někoho, kdo není věci znalý, je nepochopitelný. O atmosféře asi nejlépe vypovídá přiložená fotogalerie.

Nebudu se tu zabývat detaily programu ani dílčími událostmi, o to se lépe postarají další reportéři (zejména DaveJ ), chtěl bych na tomhle místě především poděkovat všem, kteří se na letošní Osice podíleli, ať už organizačně, tak především jako její účastníci a doufám, že žádný z nich deseti dnů strávených v lůně České Kanady, nelitoval..

 

Coach

 

 

PS: Speciální dík patří Kubovi za novou verzi webu, jejíž těžiště se krom redesignu skrývá především v kompletně novém administračním systému, který velmi usnadní a urychlí práci s webem tak, abyste svoje fotky, reporty atd. mohli vidět co nejdříve po jejich pořízení.

 

 

Letošní Osika aneb prvních deset je jen jednou…

 

Vážení a milí….čím začít… vezmu to radši popořadě… Vzhledem k mým nepříliš příjemným pracovním povinnostem jsem mohl dorazit až v pátek večer. Respektive už v pátek v podvečer, nebýt jistých dopravních potíží na okraji matičky Prahy a lepšího spojení z města úzkokolejek přímo do kempu. Realita byla však jiná, takže mé první „svalení“ do stanu za přítomnosti deště se konalo až po deváté hodině večerní.

V sobotu mě přivítal opět nádherně svěží příval deště bubnujíc o stěnu stanu. Paráda, takže dopolední zevlovačka se po náporu pálivého guláše změnila v krajně nepříjemný běh v dešti do Hůrek a zpět. Distance podle pozdějšího Danova měření – 4 200 metrů. Další nadílka posilovacích cviků přicházela v pravidelných intervalech a dle časového rozvrhu. Za zmínku stojí například excelentní zvládnutí služby na polévku, mandlovou pomazánku, teplého i studeného pultu skýtající sekanou i několik druhů párků. Jak je již tradiční, tak naše hladové krky měl nasytit tým pracovníků hostince u Bobase. I oni se tohoto nesnadného úkolu zhostili na výbornou a pokrmy jako Smažák, Guli, P A L A Č I N K Y, Vrabčák se staly hesly několika soustředění po sobě. Osazenstvo nejoriginálnějšího, nejpohodovějšího, nejstrašidelnějšího a zároveň nejlepšího hostince v naší republice, se staralo i o další naše mimosportovní aktivity. Ano, modří již vědí, takže rozvádět zde jiné než kulinářské mecheche se nehodí. Vzhledem k tomu, že za deset let nepamatuji já, ani jiní „starousedlíci“ tak špatné počasí by se mohlo zdát, že podmínky k zvládání všech naordinovaných tréninkových dávek byly ztížené. Ale opak byl pravdou, opět zas a znova se objevil wildcatí team spirit a všichni zúčastnění makali naplno svých možností, ať už to byly ženy, muži, Permoníci nebo Luštěly.  Tato jedinečná vlastnost našeho týmu propukla naplno například při nezvyklém okruhu po okolních vesničkách měřící něco kolem 12ti kilometrů, drsném výběhu na Landštejn, který pokořila většina svěřenců, několik desítek výběhů do kopce s nutnou „kamennou“ zátěží  a podobně…

Večery jsme trávili poměrně netradičně vzhledem k počasí buď utahaní ve stanu nebo schovaní na kofole pod střechou jednoho z kiosků. V polovině týdne se tým organizátorů rozhodl uspořádat již zavedenou bojovku v okolních lesích plnou záhadných strašidel, neznámých „dead walkers in the darkness“ a záludných otázek z mnoha oborů. Zpestřením bylo na trase předvést mimo vědomostí také rozum a přesnost při házení šišek nebo stavění živých soch. Samozřejmě proběhlo také týmové a skupinové foto, bez kterého by to snad nebyla ani Osika. Snad poprvé jsme se fotografovali také u milované i proklínané parní lokomotivy. Tréninkový i časový rozvrh a jednotlivá cvičení, myslím, není třeba blíže popisovat, protože ten kdo tam byl moc dobře ví, a kdo tam nebyl, prohloupil.

Co za zmínku však stojí, je poslední večer. Jak již název napovídá, letošní soustředění  bylo něčím zvláštní, slavnostní, jubilejní… Ano, deset let značného úsilí jak organizačního, časového a fyzického už stojí za povšimnutí. A dle mého názoru na podmínky, které jsou k dispozici v kempu bylo toto povšimnutí velkolepé. V sobotu v podvečer se několik dobrovolníku a dobrovolnic jalo připravit potřebné množství dřeva na oheň, služba nakrmila hladové krky a po setmění, chvilku po deváté hodině, mohla paráda začít. Nejprve přišlo z úst Coachových zahájení večera a zhodnocení letošní Osiky, sezony, padla i nějaká ta pochvala a mohlo se rázem přejít k dalšímu bodu programu. Tím bylo oznámení dlouho tušeného avšak neoficiálně utajovaného „životního kroku“  jednoho z našich nejstarších (biologicky i služebně) členů a zároveň spoluzakladatele. Náš policejní rada Lerch se totiž rozhodl spojit (nejen služebními pouty) svůj život se svou partnerkou a my tudíž měli příležitost dovědět se tuto novinu a ochutnat něco ze svatebního cukroví. Body sobotního programu ubíhali s přesností jízdního řádu Českých drah a mohlo se tedy přistoupit ke konzumaci zákusků a neobvyklému legálnímu pití alkoholových nápojů. Nutno podotknout, že dodávka dortů pro všechny způsobila značné problémy většiny cukráren v Jihočeském kraji. Při pojídání sladkých nezdravých věcí se nachýlil pomalu čas na vyzdvihnutí několika členů za jejich zásluhy. A tyto nebyly ničím jiným než dlouholetá účast na našem milovaném soustředění. Uznání a ocenění se udělovaly jak v mužské, tak i v ženské kategorii. Krásný blýskavý pohár s krátkým komentářem připomínající nepřetržitou „službu“ wildcatím barvám dostali ti, co odjeli vstříc jihočeským kopcům a cestám alespoň 6x z posledních deseti let. Myslím, že toto nečekané, ale o to příjemnější překvapení vyrazilo dech i těm nejtvrdším bekům v našich řadách. Pro mě osobně to bylo něco báječného, něco jako pocta když Vám stoupá dres ke stropu Madison Square Garden za přihlížení šedesáti tisíců aplaudujících fanoušků. Může to znít trochu zvláštně, divně, pro mnohé nepochopitelně,  ale zde platí věta jako o samotné účasti na soustředění – kdo tam pod tím logem na nebi nestál, nepochopí….

Poté se pomalu ale jistě volná zábava, pití, diskuse, předání deseti symbolických palačinek,focení, hraní na kytaru a zpěv…až nakonec kolem druhé hodiny ranní utichly kočičí oslavy úplně.

Druhý den zase podesáté to samé – balení stanů, poslední společné foto, odchod na vlak. Jen s jedním rozdílem, že tentokrát nás pan Myšák poctil ještě jednou svým uměním v podobě rizota. Pak už jen nekonečná cesta domů, plná vzpomínek, nostalgicko-melancholické nálady a………..…LUŠTĚNÍ KŘÍŽOVEK.

 

Co tak ještě dodat… FbK Wildcats i po deseti letech prostě dokázali, že jsou tím nejsoudržnějším týmem a dokážou napříč pohlavím, sociální skupinou, věkem, vzděláním i povoláním táhnout za jeden provaz, podržet se, podporovat se a tvořit jedinečnou partu lidí v níž má každý své nezastupitelné místo.

                                               ….Wildcats TEAM SPIRIT….

 

Jean Piérre #31

 

 

Prší, prší, jen se leje, kam Wildcati, kam jedete?

Pátek, budík, crrr!, zima, mokro, Hlavák, vlak, Veselí, Jindřicháč, Osikaaa!, stany postaveny, pohodička, konec pohodičky – první trénink, krutopřísná pravidla, první žetonová sprcha, déšť, „A kde máš čepici!“, večerka, déšť. Sobota, Čenda, budíček, rozcvička, déšť, guláš, déšť, déšť, déšť, běh do Hůrek, déšť, déšť, déšť, běh do Hůrek, déšť, déšť, déšť, všechno durch i čepice. Neděle, Čenda, řízek, Luštěly luštily, trénink, vodní fotbálek, Knedlíku – UNO! Pondělí, Čenda, párky by JP, všichni luštili, pozor vtip: Šli 3 a prostřední upadl… smích, palačinky. Úterý, Čenda, kolena, smažený sýr, „Copak jsem nějaká koala?“, Férová losáž a neúplatný Jiří, vyhlídkový běh 12,5km, Je libo leštidlo na auto?, JP s batohem. Středa, Čenda, (Mikro)Terka má narozeniny, ve čtvrtek přijede Terka – Dan si dal okruh a 10 sklapovaček, svíčková, brutální kameny, kontaminovaná lžička, JP s batohem bez hygienické taštičky, bojovka, jelen v říji, padající smrky, 2 ruce a jedna noha. Čtvrtek, Čenda, těstoviny, Landštejn 17km, „ To vás někdo honí?“ „No, trenér….. v autě.“, JP s batohem bez žetonu, kytaristi Dix a Muláčo. Pátek, Čenda, déšť, holandský řízek, svačina – jablka a horalky, teda vlastně meloun, karbaníci v bufetu, Gargič a Šmoulinka. Sobota, Čenda, vrabec, oblíbené kameny, bonusový chléb pro Veroniku bez paradajky, snoubenci Terka a Dan, dorty, šáňo, proslovy, poháry, poděkování, nekonečná poslední písnička a na nebi zářící Casiopea. Neděle, Čenda, rizoto, Hello Kitty a klučičí verze Hello Doggy, „Ježiš marja, voni tady všichni luštěj!“

 

I přes nepřejícné počasí se letošní jubilejní 10. Osika povedla. Prožili jsme spoustu radostí a bolestí, zrodili se nové nezapomenutelné hlášky s čepicí a okamžiky s batohem a Terka, Lenka, Lustěly, Kuba, Dawe a Petr zjistili, zač je toho Wildcats. Děkuju všem za těch 10 úžasných dní a už teď se těším na příští rok, až se zase sejdem na Hlaváku.

 

Marťan

 

 

Letní soustředění – autokemp Osika

 

Den první-příjezd:

 

 Přijeli jsme kolem poledne a pustili se do stavění stanů. Kouč s Danem jeli autem a proto už  na nás čekaly. Stany byly postaveny přibližně do 30 minut tak nám zbývala ještě                                    hodina a půl na aklimatizaci. Po odpočinku jsme šli poprvé běhat a cvičit. Začalo se důkladným protažením a následovalo běhání. Na první den to bylo poměrně náročné, ale to jsem ještě nevěděl co nás čeká v následujících dnech.

 

Další dny:

Další dny byly pečlivě naplánované, ale počasí nám nepřálo. Proto jsme za celý den běželi pouze do poloviny cesty mezi autokempem a železniční stanicí Hůrka. Další den byl o něco lepší ale i tentokrát to nebylo ono. V pondělí už bylo počasí dobré i když občas ještě sprchlo nám to už nevadilo a tak jsme si dali tu Hůrku celou odpoledne ještě bylo posilování. V úterý už bylo nádherně a  tak jsme si dali tu Hůrku rovnou dvakrát odpoledne bylo jako skoro vždy zase posilování. Většinu večerů jsme trávili v ,, kyjosku“ spolu s žákyněmi. Ve středu jsme běželi okruh jako přípravu na hrad Lanštejn. Bylo to  kolem 12.5 km. Každý kopec jsem si říkal že to vzdám a až uvidím jet Kouče nebo Dana kolem nasednu. Ale nikdo nikde u stanice Senotín to měla byt ¼ a já už nemohl. Ve skutečnosti mi to připadá že to  bylo někde mezi ½ nebo 2/3 nejspíš koučův plánek byl nepřesný. Naštěstí kouč ani Dan nepřijeli a když už jsem byl na Hůrkách věděl jsem, že už doběhnu nemohl jsem uvěřit že jsem to dokázal nikdy jsem tak velkou vzdálenost neběžel.Z dalšího dnu si pamatuju že byla bojovka. Jelikož Muláčovi se zalíbila jedna servírka rozhodl se na bojovce seznámit. Začalo se vybíhat kolem desáté. Já byl z Dixem a Lenkou. Původně jsem měl jít s Knedlíkem a Martinou ale Pé´ta si to chtěl vyměnit a Já neměl námitky bojovka bylo vyborná, akorát jsme se hned na začátku ztratili a pak nás dohnal Knedlík předběhl a mi čekali protože jít ve skupině není ono. Postupovali jsme potkali Jiřího a  museli jsme říct co nejvice statů USA za určitou dobu jediný Muláčo uveřil Jiřímu a z posledních sil se snažil dělat kliky a zamachrovat před servírkou. Když zjistil že si z něj Jiří vystřelil byl velmi rozloben. Pokračovali jsme a potkali Žánpiera s další servirkou měli jsme házet šiški mezi koleje, ale povedlo se nám to jen 4/15 pokusů. Dále jsme pokračovali podle rady žána ale zašli jsme do bahna takže bylo jasné že to asi správně není. Pak jsme šli na cestu slyšeli jsme nákého jelena nebo něco takového a potom viděli padat  strom a za ním vylezl Dan narovnal stromek zpátky a poradil kudy dál a za chvíli jsme dorazili do cíle.Zkončili jsme 4. Kdyby nás Knedlík nepředběhl určitě by jsme byli 3. Ale je to jedno stejně odměnu dostali jen první (Buzz..atd.).Další den byl Lanštejn vetšina to uběhla ale ty líní jako třeba Matěj nebo holky se vezli.Další den se znás dalo vše nejhorší byli kameny.Nesnáším běh do kopce a to běh do kopce s kameny byl náramně vyčerpávající. Večer se slavilo že je konec. Nebo spíš loučilo. Ne jednomu tekly slzy…

 

Den poslední-odjezd: Tento den jsme měli službu. Já naléval čaj.Pak jsme zbalili stan a nakládali věci.Přitom se koučovy povedlo na sebe vylít vodu z plachty přívěsu. Dále následoval oběd u Bobase. Potom jsme odjeli úzkokolejkou a jeli domů…

 

Dave

 

PS: Poslední report nebyl z důvodu zachování plné autenticity nijak jazykově upravován. .