Deset. Zdánlivě obyčejné číslo, které samo o sobě nic dechberoucího neříká. Pokud se ale bavíme o věku, deset let v životě lidském už má svou váhu. Pokud je člověku deset let, představuje toto období celý jeho život. Za deset let se může stát spousta věcí. Rozpadnou se státy, které držely pospolu celá staletí, vzniknou nové, vystřídá se desítka vlád a stovky ministrů, z dětí se stanou dospělí, dospělým příbudou ve tváři nečekané vrásky a snad i první šedý vlas. Zhasnou miliony životů a miliony nových, čistých, nezkažených, se narodí. Stejně jako novorozeně byl i Náš klub před deseti lety tabula rasa a jen jeho členové a později členky ho během té doby zformovali do podoby, kterou má dnes. S trochou nadsázky by se dalo říct, že mu vtiskli charakter, vychovali ho a stali se tak více či méně jeho vlastními rodiči. Stejně jako v životě se tenhle desetiletý prcek nevyhnul dětským ideálům, naivitě, mnoha zklamáním, že ne pokaždé dostane svojí hračku nebo naopak dětinské radosti z maličkostí, prvních krůčků a snad i prvních úspěchů. Potkal spoustu kamarádů, jejichž kamarádství se časem změnilo nebo možná ještě změní v přátelství na život a na smrt, poznal, jaké je to přičichnout ke špatné společnosti a mnohdy znechuceně odcházel ze hřiště s tím, že s touhle partou kamarádů si už hrát nehodlá. Přes všechny dětské bolístky a často rozbitá kolena se před nějakou dobou stal a snad stále ještě je místem, kde se lidé – jeho členové, rodiče, děti, to je vcelku jedno, potkávají a tráví svůj čas. Ne z donucení, ale protože chtějí. A to přestože starostí všedního dne přibývá víc a víc a času na „zábavu“, kterou by sport a florbal obzvláště měl být především, ubývá a ubývá.

Desetileté výročí založení klubu je (a určitě bude) důvodem k řádné oslavě, ale je také okamžikem k zamyšlení, kam se kroky klubu budou ubírat dál. Nejsme tak staří a zaměstnaní, abychom nemohli tuhle káru ve velmi podobném složení tomu dnešnímu táhnout ještě notnou chvíli dál, ale pomalu nastává čas zamyslet se nad novým, svěžím větrem do plachet pro druhé desetiletí..

Na tomhle místě bych rád za sebe poděkoval s pořádnou dávkou patetismu všem těm osmi prckům (a jejich neuvěřitelně crazy rodičům), kteří na den přesně osmadvacátého února roku dvoutisícího prvního přišli do řeporyjské sokolovny na první seznamovací „trénink“ něčeho, co v té době mělo ještě mokré razítko na žádosti k zápisu občanského sdružení FbK WILDCATS Praha florbal team a jen pramalou šanci na úspěch a vůbec na přežití. Z nějakého záhadného důvodu ale táž osmička dorazila i na druhý trénink a pak na další a další, až se po pár týdnech a měsících dalo říci, že klub se rozeběhl. Chtěl bych poděkovat i těm dvěma pánům, kteří spolu se mnou (byť postupem krátkého času poněkud formálně) stáli u založení klubu a troufnu si říct, že téměř nikdo z Vás – aktuálních členů je nezná pořádně jménem, natož vizáží:-)

Chtěl bych poděkovat všem, kteří v průběhu deseti uplynulých let investovali svojí energii do rozvoje klubu a jeho udržení v provozu, protože bez toho by to prostě nešlo. Chtěl bych poděkovat všem sponzorům, kteří do klubu během let investovali peníze a pomohli ho tak udržet v provozu a zvláštní dík patří panu Mulačovi staršímu, protože jeho sponzorská přízeň dělí náš klub od šedého průměru a řadí ho k těm zapamatovatelným.

Díky všem za vytvoření a udržování místa, kde jsem se mohl potkat s lidmi, které bych za normálních okolností zřejmě nepoznal a přišel bych tak o velkou spoustu kamarádů a přátel.

Díky všem, kteří sdílí ideu dělat florbal trochu jinak než je zvykem a fungují v duchu hesla, které zdobí už spoustu let náš web.

Na závěr tedy oficiální gratulace k deseti svíčkám na dortu a do dalšího fungování klubu bych Nám všem přál co nejméně špatných kamarádů a rozbitých kolen a co nejvíce pohody a úspěchu, které nám krásný sport jménem florbal může dát.

Coach