Podzimní soustředění aneb Osika 2011 naruby

 

   Letošní soustředění s výjimečným pořadovým číslem 11 vybočilo ze zaběhnutých kolejí takovým způsobem, že i ti největší senilové si budou pamatovat právě toto soustředění na věky věků. Jaké to tedy bylo?

 

   Vše začalo již na Hlaváku, kde i zástupci nejstarší kategorie odevzdali k transportu svá zavazadla a do vlaku se nastupovalo „nalehko“. Většina to přešla bez povšimnutí, ale ti zkušenější z nás začali tušit že něco visí ve vzduchu. Po příjezdu na Osiku jsme se dozvěděli, že nefungují dolní toalety a mimo provoz je i zdroj našeho blaha – Pumpa s velkým P. To již bylo dost signálů na to, abychom začali tušit, že letošní soustředění bude hodně speciální. Když se k tomu přidal noční zjevení, které vysedávalo na stromě za „keteringem“ každou noc v 3:00, moudřejší z nás volali svému agentovi, ať navýší jejich životní pojištění na maximum ;-) Poslední indicie, kterou jsme během prvních 24h obdrželi, byl příjezd nováčka, kterého by na Osice nečekala ani vědma s deseti (ani jedenácti) typy křišťálových koulí. V tuto chvíli volali svým pojišťovacím agentům i ti nejotrlejší exorcisté. K tomu doplním počasí, které bylo nevypočitatelné jako by byl listopad a my se nacházeli někde na vrcholcích Krkonoš.

 

   Nicméně hlavní náplní soustředění bylo nabírání fyzické kondice. Tomuto programu jsme se věnovali důkladně několikrát denně. Asi nemá cenu rozepisovat jednotlivé dny, takže zmíním úvodní lehké vyklusání v délce 6km, Landštejnratón, šutry a čtyřfázové kliky s novým pořekadlem. Bosého upištěného vosku nahradila o něco bojovnější říkanka o ošklivém kusu oblečení, který byl proschlý do poslední nitky a tak hrozilo, že vzplane ;-)

 

   Dále nesmím zapomenout na záhadu ztracené tyče, kterou se pořádně dodnes nepodařilo objasnit. Respektive Muláčo a KubaT si myslí, že je již vše odhaleno, jenže důkazy a svědectví kterých se jim dostalo, jsou asi tak relevantní jako v případu Kajínek…Kdo nemohl po večerce ve stanu usnout, mohl se zaposlouchat do vysílání Českého Rozhlasu 1 a pravidelných povídek od F.X.Šaldy, Daniela Pačese a dalších, které byly v těchto hodinách předčítány.

 

   Deset dní uteklo svým obvyklým tempem – do středy se každá minuta, každý uběhnutý kilometr hrozně vleče, od středy vše letí jak mávnutí kouzelným proutkem a najednou je tady neděle, čekáme na vlak směr JH. Symbolicky jsme dostali na cestu hruštičku a mohli vyrazit.

 

   Za sebe bych chtěl vyzdvihnout celou eskadru permoníků, kteří letos podle mého konečně pořádně makali, kteří se letos sešli v důstojném počtu a kteří letos v lize ukážou všem zač je toho Wildcats. Za po všimnutí stojí učebnicová účast kategorie žen. A když je to otřepané, tak velké díky patří našemu trenérovi, že to s náma těch deset dní i letos vydržel.

 

Až mě zítra v poledne…

 

10sson

 

 

Jedenácté letní soustředění je minulostí. Respektive jeho první část věnovaná fyzické přípravě konaná v malebném kraji České Kanady nedaleko od rakouských hranic. Pár hodin po návratu bych se rád pokusil shrnout to nejdůležitější..

Letošní soustředění bylo výjimečné hned v několika ohledech

–        načali jsme jím druhou dekádu historie letních soustředění a zároveň zahájili přípravu na jedenáctou sezónu na ligových kolbištích

–        letos se soustředění zúčastnila (až na jednu výjimku) kompletní kategorie žen.

–        žákovská/dorostenecká kategorie poprvé co do počtu účastníků nepaběrkovala a stala se řádnou součástí soustřeďkového kolektivu

–        měli jsme mimořádně mizernou předpověď počasí odpovídající spíše přípravě v podzimním termínu než na vrcholu léta

–        přišli jsme o milovanou pumpu (modří vědí).

 

Počasí mělo být podle předpovědi alfou a omegou úspěchu letošní Osiky. A také bylo. Ještě v momentu odjezdu z Prahy šedá obloha nevěstila nic dobrého, po ujetí první stovky kilometrů se obloha ještě vylepšila o řádnou porci dešťových kapek a čím více se WildCats blížili místu určení, tím intenzivnější vodní nadílka vlak a později i úzkokolejku kropila. V 11:43, v momentu, kdy v Albeři zastavil WildCatí vagón, ale někdo nad Osikou přehodil u počasí výhybku ze října na červenec a krom toho, že přestalo pršet, vysvitlo sluníčko. Tábor jsme tedy rozbili zasucha a po chvíli odpočinku mohlo začít oblíbené a zároveň nenáviděné utužování fyzické kondice. Tréninkový plán byl nabitý více než obvykle a počet volných kolonek k odškrtnutí absolvování jednotlivých bloků napovídal, že nudit se nebudeme. Zlehka, ale přecijen intenzivněji než uplynulé roky, jsme vklouzli do plnění tréninkového plánu. Blok střídal blok a pod ubíhajícími dny přibývala odškrtnutá políčka absolvovaných tréninků bez toho, aniž by nějak utrpěla nepřízní počasí, které si s námi sice pohrávalo, ale nikdy ne tak, aby znemožnilo odpracovat běžné čtyři denní tréninkové bloky. Tradičně příjemným zpestřením každého dne byla polední návštěva u Bobase a přestože s letošními novinkovými šulánky s mákem jsme šlápli vedle, oběd a následný polední klid patřily k nejlepším bodům denního plánu. Krom běžné porce běhacích kilometrů borkyně a borce letos čekalo větší navýšení zátěže v této oblasti a nutno podotknout, že téměř všichni se s ním vypořádali na výbornou. Vrcholem byl čtvrteční výšlap na Landštejn a protože běžných 16,65 km bylo některým málo, po cestě zpět se ještě proběhli po okolních malebných vesničkách a zpět se vrátili s nejméně pětadvaceti kilometry na propocených tričkách. Jayův klobouček byl na místě, už jen proto, že tuhle radost navíc si dopřáli krom kluků i nejstarší (promiň Jaroušku) aktivní kmet na Osice a jako jediná z holek Lucka.

Krom dvou půldenních epizod, kdy nám Osika dala najevo, že její nadmořská výška a dopolední teplota odpovídají spíše horskému plesu než jihočeskému rybníku jsme měli až do sobotního rána na počasí štěstí a přestože jsme se nemohli (jak bylo ještě dva tři roky zpět pravidlem) každý den dosyta opalovat, podmínky pro fyzičku byly velmi dobré. V sobotu ráno ale počasí ukázalo svojí stinnou tvář a začalo pršet ve stylu „čtyřicet dnů a čtyřicet nocí“. V důsledku toho jsme v sobotu odpoledne přišli o klasický vrchol zátěže v podobě sysifovských kamenů a o pokřik, který měl udělat symbolickou tečku za bolavýma nohama, rukama a dalšími částmi těl, které uplynulých deset dnů byly vystavené velké fyzické zátěži.

Ve velkém ohrožení se tak ocitl i večerní závěrečný oheň, bez kterého by se Osika nedala považovat za řádně uzavřenou. V krizovém okamžiku zasedla rada starších a za souhlasu poloslepých bělovousých klubových kmetů jsme vyslali posly k chrámu Bobasově, kde jsme hodlali jedenácté soustředění důstojně zakončit. Poslové se vrátili s neurčitými zprávami a z apatie nás vytrhla až zpráva od samotného Bobase, která říkala, že pětatřicet zmoklých Koček a Kocourů lze posadit, zahřát, napojit a případně i nakrmit dle libosti. Kytara mistra Dixe byla rovněž vítaná, náhradní večerní program mohl tedy začít. Poté, co jsme po pár minutách pookřáli a zejména holky posilněné teplým té, se rozpovídaly, u Bobase začala vládnout pohoda, kterou nijak nenarušilo ani několik kolemsedících hostů, kteří se velmi rychle (a hlasitě) zapojili do zábavy. Dix rozezvučel svoje sladké dřevo a jak se můžete přesvědčit ve Videogalerii, halasně zpívali i ti, kterým by to mělo být jinak úředně zakázáno (zdravíme KubuJ ). Někteří neodolali a dopřáli si letos nenabídnuté palačinky, jiní ochutnali luxusní tatarák, všichni se snad ale dobře bavili a na „ospalou vrátnici“ budeme asi ještě dlouho vzpomínat. Poté, co jsme trochu přetáhli zavírací hodinu, odebrali jsme se, stále ještě za slabšího deště, zpátky do kempu. Po cestě jsme si ale neodpustili nut(d)ný, letos velmi krátký projev a došlo i na kýžený pokřik. Viz videogalerie je vidět a především slyšet, že do tohohle pokřiku dali všichni všechno a některé dokonce opustily méně důležité části jejich hlasivek. Potom už jen vyčistit zuby a spát a doufat, že ráno nás ze stanů vytáhne nesnesitelné horko a před odjezdem sbalíme suché stany a užijeme si posledních pár pohodových desítek minut potom, co bude vše sbaleno, naloženo a připraveno k odjezdu. Vytrvalé bubnování deště na stanové příbytky nás ale bohužel nedoprovázelo pouze při usínání, ale také při vstávání. Déšť ustal teprve kolem deváté hodiny a na pěkně zabalené a usušené stany jsme mohli zapomenout. Přes nepřízeň počasí, která provázela poslední den a půl ale WildCatky a WildCaty neopustila dobrá nálada a právě tyhle okamžiky a okamžiky uplynulého večera dokázaly, jak je důležitý nápis a především jeho obsah, který jako klubové motto zdobí záhlaví našich webovek..

 

Za letošní Osiku patří dík všem zúčastněným, kterých bylo za poslední roky nejhojnější množství. Individuálně ale přecijen musím vyzdvihnout pár jmen – zvláštní dík patří Dixovi, který neúnavně propůjčuje své muzikální nadání ve prospěch dobré nálady osazenstva a většina lidí to ani zdaleka neumí docenit. Druhý dík patří opět Dixovi – tentokráte za Dášu. Detaily nerozebírám, zájemci nechť si zjistí. Dál patří zvláštní dík PetroviK, který jako jediný z Permoníků absolvoval zatím všechny letní přípravy a jako jediný z téhle generaci si tímhle tempem za pár let vyslouží ocenění za „mistra Osiky? 2015“. Další dík patří všem, kteří si udrželi a šířili dobrou náladu i v momentech, kdy vlivem počasí byly důvody ke skepsi. Závěrem pak chci poděkovat všem pravidelně se účastnícím, protože ti, kteří na Osiku jezdí si (snad) uvědomují, že fyzička není jejím jediným úkolem a nejezdí na letní přípravu pouze pro potřebu nabrat kondici, ale také pro deset dnů v kolektivu lidí, který je trochu jiný než ty, které v tomhle sportu vídáme kolem sebe dnes a denně.

 

Protože ale vše není jen růžové a zejména počasí už druhým rokem ukázalo, že léto tak, jak ho známe, zřejmě skončilo, je na čase začít uvažovat o upgradu a pro příští rok se zamyslet o formě soustředění, které zaručí komfortnější přežití i v případě déletrvající nepřízně počasí.. Možná na Osice, možná někde úplně jinde..

 

Díky za Osiku 2011 a s přáním toho, aby nebyla poslední, říkám: Ať žije Osika? 2012!

 

Coach

 

 

Fotogalerie je komplet a obsahuje přes 200 fotek. Pokud má někdo ještě další pěkné fotky, pošlete mi je, přidám je.

Výživná videogalérka je na světě. Díky, Kubo!

 

 

PS: Pokud má někdo chuť napsat report, další příspěvky jsou vítány. Reporty posílejte nejlépe do zítřejšího večera (pondělí)